Zvýrazněno

Jak jsem chytla koronu

Koronavirus je s námi rok a kde kdo už ho zažil, někdo si ani nevšiml a někdo si všímá už pár týdnů. Já jsem z těch, co už nějakou dobu všímají. Jak to začalo?

Nakazila jsem se o Vánocích. Když strýček našel na Štědrý den babičku ležet na zemi neschopnou pohybu, volal záchranku. Za pár hodin byla babička zpátky doma ve strejdově péči. Když ji vrátili z nemocnice tak brzo, tak to asi nic nebylo a babička mohla zůstat doma sama, myslela jsem si. Na druhý svátek Vánoční domlouvám s babičkou návštěvu za účelem kontroly jak se jí daří. V bytě nacházím strejdu v ne úplně nejlepším stavu. Usnul u okna, je z toho trochu nachlazený. Babička měla ještě před svátky nějaké nachlazení, nic to ale nebylo, všechno bude dobré. Zjišťuju, že babička není schopná skoro ničeho sama. Nabízím vystřídání při péči.

27.12. v poledne začínám. Babičku přebírám ve stavu, kdy si umí sama naducat polštář, potřebuje doprovod na záchod, přichystat jídlo, nutit pití a jídlo. Až do večera se stav mírně zlepšuje, večer se babička koupe jen s mírnou pomocí. Jsem připravená na cca 3 vstávání za noc. Do 1 v noci je všechno dobré. Pak přichází průjem, u 14. vstávání je přestávám počítat a mezitím do rána poklimbávám. Někdy ve 4 v noci babička odmítá pití a začíná zvracet. Neustále si stěžuje na silné bolesti zad, které přičítám tomu, že už několik dní jen leží a navíc spadla z postele. Zkouším masáž v poloze na boku a Voltaren. Bez efektu. Dívám se z oken na větrné elektrárny blikající v dálce v naší vesnici a – holky, začínám být fakt už úplně zoufalá.

Nad ránem mě budí mě babička, volá: „Dašenko, jedeme do Prahy vlakem?“ Ufff. „Nejsme ve vlaku, babi, jsme doma!“ „A kdy pojedeme?“ „Nepojedeme, jsi nemocná, jsi v posteli, spinkej.“ „A kdy mi píchneš inzulín?“ „Teď ti nepíchnu babi, je brzo, pícháš si až v 8.“ „Dašenko, kdy mi píchneš inzulín?“ Diskuze o tom, že zdaleka není 8 nevede nikam a trvá tak 5 minut. Glukoměr nikde v bytě nenacházím, babička mi povídá, že je tam, kde to je, to tam, to se nedovídám. Se zdravotní sestrou (která má na rozdíl ode mě praxi) diskutuji o kolik snížit inzulin. Volá strejda, je mu zle a má horečku. Volá taťka, který mě má dneska střídat. Je mu zle a má teplotu. Super. Bratránek se bojí, že to bude korona a tak pomoc nenabízí. Jsem na to sama, pomoc nepřijde.

Babička snídá asi tak 2 sousta, na záchod sama nedojde a stěžuje si, že je jí strašně zle, mnohem hůř než včera. Nutím ji pít, babička začíná být rozčílená, období vzdoru. Na okně nacházím teploměr, aspoň něco. Po chvíli se moje tušení potvrzuje – babička má horečku. Stav se s ubíhajícím časem nelepší, babička všechno odmítá čím dál víc. Zatímco hledám jméno praktického lékaře, slyším odvedle z pokoje: „Františku, mi je ti tak zle! Františku kdybys to viděl!“ Děda je pár let mrtvý, mráz mi leze po zádech. „Františku, kdyby sis mě tak už vzal k sobě! Je mi hrozně. Nechci snídani.“ „Snídaně už byla, babi! Pojď se napít!“ Znovu měřím teplotu, za půl hodiny stoupla o půl stupně a atakuje 39°C.

Sousedka zvoní s obědem, měla jsem v plánu vařit, ale nakonec mi přichází vhod už dávno domluvená spolupráce s obědy od sousedky. Večer jsme domluvily dušenou mrkev. Sousedka mě moc nezná a tak se ani nevybavuje, což se mi v tomhle unaveném stavu hodí a později se potvrzuje, že je to výhoda i pro ni. Povídám jí, že babička je na tom hůř. Sousedka se zděsí: „Aby to nebyla korona!“ Přeje mi štěstí a rychlostí blesku mizí v bytě, talíře si mám zatím nechat. Babička sní 5 lžiček polévky a 2 mrkve, u jídla usíná a dál ho odmítá, krmení nefunguje.

Doktora jsem nenašla ani se jméno nedozvěděla od babičky, volám svému. Doporučuje převoz do nemocnice, bez infuzí to doma nejspíš nezvládnu. Volám koronalinku, ptám se jak jsou na tom nemocnice a co by mi poradili. Babiččin průběh popisují jako možný covid a radí lékaře. Volám tedy záchranku, hned na úvod říkám, že aktuálně úplně o život nejde ale za pár hodin už půjde. Detailně popisuju co se děje. Moc milá paní mi povídá, že mi pošle sanitku ale musím počkat tak hodinu a půl a mám to zkusit vydržet, babiččin stav je podle ní na hospitalizaci a upřímně asi byl už na ten Štědrý den. Ptám se, jestli mám babičku odvézt do nemocnice já, ať záchranku nezatěžuju. Říká, že v tomhle stavu, když jsem sama a v 6. patře raději ne, ještě mi babička někde spadne.

Povídám babičce, že přijede záchranka a balím věci. Podaří se mi do babičky dostat nějaké pití, babička zbystřuje. Záchranka, doktoři, to ji musím učesat a chce ten červený župan, černé tepláky ne, modré můžou být.

Okolo 15 hod přijíždí sanitka. „Proč jsme tady?“ ptá se blondýna. Popisuju co se děje. „Hmmm a přes praktika jste převoz zařídit nemohla?“ Vysvětluju, že s babičkou nežiju a nevím, kdo je praktik, stav se horší, babička nejí, nepije a před očima slábne a já marně hledám nějakou pomoc. Záchranářka se se mnou přestává bavit a moje informace ověřuje s babičkou. Ta většinu zapírá. Nezvracela, nemá průjem. Přiznává, že nejí, protože jí to nejde, dělá se jí mdlo, všechno ji bolí a je jí zle jako ještě nikdy. Blondýna se obrací ke mě, v očích despekt. Povídám o zvyšující se teplotě a podezření na kovid. „Ale potvrzené to není.“ „Ale není to ani vyvrácené,“ oponuji. „Všichni by se jenom dobrovolně zavírali do karantény a odvolávali na kovid. Nikdo Vám nepomůže, musíte se snažit sama.“ Dostávám vynadáno, že přestože má babička cukrovku, neměřím jí glykémii, mám ji nutit více pít a taky se mám víc snažit. Ptám se jak se mám víc snažit. „Dejte babičce nějaké léky!““Jo a jaké? Mám tady akorát léky na spaní, to jí přece nedám, když zvrací. A taky ji pak nedostanu na záchod už vůbec, podívejte se na mě jak vypadám.“ Ukazuju svoji nevelkou postavu. „To ale není můj problém, zajděte do lékárny, snažte se! Nemocnice jsou plné. My Vám ji teda vezmeme, ale za 2 hodiny je zpátky.“ Tašku neberou, je to zbytečné, přece bude za 2 hodiny zpátky. Kontakt si na mě taky neberou, babička zavolá sama. Docela se divím, ale po výstupu s větším snažením mě to vlastně už tolik nepřekvapuje.

Po odjezdu záchranky dávám trochu do pořádku byt a vyřízená jedu domů. Jestli bude babička volat, nějak se to pak vyřeší, tady ale čekat nebudu. Doma usínám a spím asi do 11. Nic divného, poslední 2 dny byly husté. Mám několik zmeškaných volání a zprávy. Babička má koronu.

Jak mi internet bere soustředěnost

Vždycky jsem moc ráda četla. Nebývala to žádná filozofická literatura, ale byla jsem schopná číst celou noc, jenom abych se dozvěděla jak to dopadne a celou noc jsem udržela pozornost. Postupně jsem čtení knih omezila a četla jsem univerzitní skripta. Pozornost byla pořád super, spolu s mojí pamětí a pohotovostí nebylo nikdy třeba se nějak extra připravovat, stačilo chodit na přednášky a pak si před zkouškou materiály přečíst. Po škole jsem četla knihy málo, vedly internetové články. V posledních měsících se snažím číst víc. A zjistila jsem hroznou věc. Pozornost je fuč. Nejlépe se to projevilo při Platónově Faidonu.

Jeden z prvních dialogů je:

„A kdo tam byli, Faidone, přítomni?“

„Ze zdejších tam byl Apollodoros a Kritobulos a jeho otec a ještě Hermogenes a Epigenes a Aischines a Antisthenes; pak tam byl i Ktesippos z Paianie a Menexenos a ještě někteří jiní ze zdejších lidí.“

„A byli přítomni i někteří cizinci?“

„Ano. Simmias z Theb a Kebes a Faidondes z Megar Eukleides a Terpsion.“

„A což Aristippos a Kleombrotos, ti tam byli?“

„Ne, ti prý byli na Aigině.“

A tak si čtu ta jména a hlavou mi jede:

„Má Roník dost vody? Štěká, že?“

Aischnies… „No kdoví, jestli už mi odepsali kvůli té reklamace.“

Antithenes… „A co ta chata? Kde to vlastně jedeme?“

Ktesippos… „Co? Kdo že tam vlastně všechno byl?“

A tak čtu znovu, problém se částečně opakuje. Je to digitální demence? Stáří? Obojí, minimálně začínající. A protože chci najít svoji ztracenou soustředěnost, čtu zase. Jde to ztěžka, jsem zděšená. Co s tím?

Rozhodla jsem se, že:

  1. Budu více číst knihy.
  2. Méně času budu trávit na internetu.
  3. Když začnu něco dělat, tak to dodělám, i kdyby se mi už něchtělo.
  4. Když budu dělat nějakou práci, nebudu přeskakovat k jiné.
  5. Budu cíleně dělat věci, kde je potřeba trpělivost.

A jak to jde? Blbě. Knížky čtu pořád málo. Čas bloumání na internetu jsem trochu omezila, ale zato hledám kvůli rekonstrukce více jiných věcí. Když se mi něco nechce dělat, tak to nedělám. Co jsem ale splnila jsou body 4 a 5. tmelím okna? Tak u toho jsem tak dlouho, dokud to není fakt pěkné. Trpělivost se zvětšuje, myšlenky méně utíkají bůhvíkam. Věřím, že brzy se dopracuju i k návratu k většímu čtení než jsou internetové články. A taky, že si opravím flitry na sukni. Snad 100 se jich vypáralo. Brrrr. Ale kdo chce být pěkný, musí si filtry přišít, že?

Jistebník, oáza klidu?

Jistebník, původně německá vesnice u rybníků. Prochází tudy hlavní železniční koridor, za humny je dálnice a chráněná krajinná oblast. Ideální místo, myslela jsem si celé mládí. Když chci, skočím na vlak a za 20 minut jsem v Ostravě. Autem za 20 minut i v centru. Za 20 minut dojdu pěšky k rybníkům a jen o kousek dál je česnekový les, kde to na jaře vždycky omamně vonělo a vypadalo jako v pohádce. Když se vyčíhne správný čas, narazí člověk na tisíce světlušek, poletujících všude okolo a připadá si jako ve snu.
Časy se ale mění. Po tom, co jsem 3 roky žila v jiné německé vesnici jsem se dočasně vrátila do Jistebníku. Jdu na procházku a poznávám minimum lidí. Už jsem tady cizí, OK, přistěhovali se noví lidé, postavili nové domy. Jdu na procházku. Cesta akátovou alejí bývala romantická, nikde nikdo, akáty, pole. Dneska jsou na poli vpravo nové domy, pole vlevo je poseté bordelem ze staveb víc nez 500 m od domů. Začalo se vesele bydlet ale nikoho ani nenapadne si kusy sáčků, igelitů a polystyrenů posbírat. To asi musí udělat někdo jinej, že?
Když jde člověk večer, praští ho na konci aleje do očí světlo od toho, jak asi někdo neví kde má branku a musí neustále prudit všechny tím, že jeho zahradní lampy svítí přímo do očí a pokračují pomalu až na měsíc.
Ale jdeme dál, na louku. Na téhle louce jsme s bratránkem jako malí běhali v trávě vyšší než my a tajili před babičkou a dědou kde jsme byli. Nejsme žádní nevychovanci a víme, že když se běhá po trávě, blbě se pak kosí a soused je pak napaprčený, že? Na téhle louce je dnes několik nových domů. U každého je vysoký betonový plot, protože vesnice, to je o soukromí, že? A tak jdu po ulici a vybavuje se mi chodba ve vězení pro důstojníky v Dachau. Každé dveře byly napůl otevřené, dovnitř šlo nahlédnout, dostat se tam nešlo. Ani vidět všechno nešlo. Aby bylo jasno, netoužím lidem vidět až do obýváku ani sledovat, jestli se dneska koupou v bazénu nebo ne, ale nevím co lidi pudí k tomu, aby vytvářeli betonové ulice bez předzahrádek a bez čehokoliv pěkného. Jak to asi bude vypadat, až tohle udělá většina lidí? Budeme pak ještě chodit po vesnici rádi na procházky a nebo radši půjdeme na Dubinu, protože ve finále bude méně stísněná? A skončí stejně i stará německá škola?
Německá škola je budova uprostřed vesnice. Krásná stavba s vysokými stropy a věžními hodinami, usazená uprostřed zahrady. Když jsem sem chodila do školky, byl před brankou bludný balvan s vytesanými písmeny, okolo chodníku růže a na kraji tůjky, kam jsme se učitelkám schovávali. Na zadní zahradě bylo velké pískoviště s lípou uprostřed, torzo náklaďáku a průlezky. S kamarády jsme na píškovišti vždycky kopali co nejhlubší díry a tunely, protože pod kořeny stoleté lípy měl být poklad a my ho chtěli najít. Pak byla německá škola opuštěna a asi 20 let chátrala. Zmizely tůjky, růže, bludný balvan a nakonec i lípa. Nový majitel slibuje spoustu bytů, velkorysé parkování a klidné bydlení v novostavbě, kterou nazval Rezidence Gardenia. Jsem ráda, že se někdo školy ujal, ale nechápu jak mohli vytvořit tak slabý návrh. Název vycucaný z prstu, stejný jako tisíce jiných, zničení členité fasády a změna rozměrů oken. Přitom by rekonstrukci šlo udělat citlivěji a při troše snahy by se i dala zachovat lípa, na které tak rády sedávaly sovy. Vykotlaný kmen nemusí vždycky být znakem nemoci, pro lípy je do určité míry přirozený.
A jak je to v Jistebníku s tím klidem? Býval tady. Stává se z něj ale satelitní vesnice Ostravy, když je ticho, je slyšet dálnici a pohodu už tady moc nevidím. Snad se někdy vrátí, třeba až móda betonových plotů a zahrad vysypaných kamením ustoupí. Jestli ustoupí. Když dneska procházím vesnicí, vidím nové uniformní domky, nové obyvatele, z nichž polovina nezdraví vůbec a část po pozdravu divně kouká. Jsou schovaní v autech a za svými ploty a neustále sečou trávu. Přála bych si, aby se do naší vesnice stěhovalo co nejvíce lidí, kteří mají přírodu aspoň trochu rádi a kteří tady budou proto, že se jim tady líbí, ne proto, že tady byl levný pozemek.

Kdy je nejlepší čas utratit psa

Pes, nejlepší přítel člověka. Jak který. Ten můj stoprocentně. Jmenuje se Roník a aspiruje na nejstaršího labradora v ČR. Nejstarší zapsaný labrador je jen o pár měsíců starší než Roník. Pokud ještě žije. Nezjišťovala jsem to. Roník žije určitě. 23. září měl narozeniny. Pamatuju si na to příliš velké štěňátko, které mi jacísi lidé možná ze Šternberka přivezli. Nezajímali se kdo štěně chce, jak se mu bude v novém domově dařit. Nestáli o kontakt. Chtěli se ho zbavit, mají prý ještě mnoho feneček, toto byl jediný pejsek. Tehdy mi připadali jako moc milí lidé, kteří mi přivezli štěně až kilometr od domu, což se mi hodilo. Dneska myslím, že valní chovatelé to nebyli a že Roník pochází z množírny, ani ten otec nejspíš nebyl belgický šampion… Nicméně Roníček se povedl.
Až do 14 let jsme chodili pravidelně plavat, na procházky do polí, kamarádil se s Kocourem. Když mu bylo 7, nalomil si obratel a kníkal nejsmutněji jak si jde představit. Vyrazili jsme k veterináři, kde Roník, předtím sedící a kňučící, začal poskakovat a dělat, že mu nic není. Zjistil se nalomený obratel (takže jsem nebyla za hysterku). U starších psů se to stává. Nezávisle na úrazu postupně ochrnou, protože páteřní kanál se zužuje. „Cože? Starších psů?“ Říkám si v duchu. Roníček není starý.
Uzdravil se.
Jednou za čas se objevilo kulhání. Postupem času se zhoršovalo, procházky musely být kratší a kratší. Dnes, po 16 letech života je Roník skoro ochrnutý. Zadní nožky se mu různě pletou, někdy se snaží našlapovat hřbetem tlapky. Nejvzdálenější tůra vede na konec zahrady. Cestou je většinou několik přestávek. Při chůzi ve vysoké trávě se mu občas podlomí přední tlapka, takže najednou leží a rozhlíží se co se to děje.
Většina lidí se mě ptá, jestli bych ho neměla utratit. Je přece starý, špatně chodí a trápí se. Ale opravdu se trápí? Jsou chvíle, kdy je vidět, že je zničený, starý a nic se mu už nechce a nemá zájem. A pak jsou častější chvíle, kdy je vidět, že je veselý, spokojený a rozvaluje se na pelíšku, sleduje ptáky na zahradě a olizuje se s kočkama.
Jak bych ho mohla nechat utratit? Jak bych mohla nejmilejší zvířátko opustit ve chvíli, kdy mě nejvíce potřebuje? V době, kdy už není plný síly, špatně vidí, slyší, chodí? Kdybych to udělala teď, kdy je na něm vidět po většinu času zájem o svět a má jiskry v očích, bylo by to ode mě hnusné. Odložila bych ho jako věc, která dosloužila a je čas ji hodit pod drn, protože s ní už není taková sranda jako kdysi. Využít a vyhodit.
Když byl Roník mladý a já měla zrovna líný den, byl schopný mě na vodítku vytáhnout na kopec. Takže mu to teď vracím a tahám ho já, aby zbytečně nespadl, aby se mu lépe vstalo. Ukládám ho do pelíšku, aby se mu dobře spalo. Někdy, když je unavený, ho krmím z ruky, aby se nemusel zvednout. Dělám s ním improvizovanou fyzioterapii a opravdu to pomáhá, takže pak nějakou dobu nechodí po horní straně tlapek.
A kdy přijde čas na utracení? Až přijde takový zdravotní problém, že na Roníkovi bude vidět, že se trápí a že nechce žít, až nebude mít zájem o svět a bude mít kalné oči. Až i já přijmu, že tady se mnou nebude navždycky a až mu vrátím všechno pěkné, co jsme spolu díky němu zažili. Až nebude žádná šance na další pěkný den.

Jak jsem chytala kočky

V domě, kde bydlím máme dvoupodlažní kurník. V přízemí bydlí slepice, první patro je seník. K seníku vede žebřík a to přitahuje kočky. Jednou za pár let tam nebo v blízkém okolí nějaká porodí. Místo je příhodné i v tom, že hned vedle kurníku je naskládaná hromada věcí ze stavby, které by se mohly hodit. Ony se už moc hodit nebudou, že, ale jsou tam a kočky se aspoň mají kde schovat.
Před pár lety jsem tam našla 3 koťátka. Mourovaté, černé a černobílé. Mourovaté vypadalo na umření, černé bylo nádherné a černobílé se nedalo chytit. Mourovaté brzy odešlo s maminkou a v bytě pod hromadou zůstali kocourci – černý a černobílý. Asi po 2 dnech se černý nechal chytit. Černobílý unikal a trvalo tak týden, než se nechal chytit. Od té doby to byl největší mazel.
Kocourci si později našli skvělou zábavu – vylézt mi po noze až na rameno. Když má člověk kalhoty, není v tom problém. Horší je, když začne být teplo a kalhoty jsou vystřídány sukní. Ještě dneska si pamatuju drápky poprvé naplno zaťaté do kůže. Ááááááá, debile! Zařvala jsem tehdy na vyplašeného kocoura nechápajícího co jako dělám a proč uskakuju. Noha je přece na to, ať se po ní leze na rameno!
Černý kocour se později odstěhoval a černobílý dostal jméno Kocour a zkamarádil se s mým psem, Roníkem. Byli nerozlučná dvojka asi 4 roky, než kocour sežral otrávenou návnadu a umřel. Až do smrti mi lozil na rameno a spokojeně se odtama rozhlížel po okolí.
Čekala jsem, že s letošními kočkami to bude stejné. Objevily se na seníku, nečekané, nezvané, plaché. Zase byly 3, všechny mourovato-černo-bílé. Plaché, připravené na to, že je každou chvíli chce někdo zabít. Seník je asi 3 m nad zemí a žebřík není věc pro 3 týdenní koťata, chtěla jsem chytit, snést dolů a ochočit – když budou chtít.
Nejdřív jsem na seník nosila jídlo a vodu ale koťata vždycky počkaly až odejdu. Měly výdrž. Seděla jsem tam jednou i 3 hodiny a mluvila na ně a ony jenom pomalu a neviditelně vystrkovaly hlavičky. Máma kočka se neobjevovala a tak jsem měla za to, že už za mladými nechodí. Jednou odpoledne jedno z koťat spadlo ze seníku a já ho zkoušela chytit na zemi, ať se podívám, jestli mu něco není. Kočka kdovíodkud přiběhla a kotě si odvedla.
Za zbylými 2 jsem dál chodila. Začínaly být ochočenější, jedly už přede mnou, pohladit se nenechaly. Uplácela jsem je kočkodobrotami a Whiskas pro koťata (kočky by přece kupovaly whiskas!) A navíc, kočka, co se nenechá pohladit nemá nárok na nic lepšího. Nastala středa. Týden po objevení koček. Další kotě ze seníku spadlo (nebo skočilo?) a kníkalo schované na zemi. Nahoře bylo poslední nejplašejší koťátko a mňoukalo o 106 stejně jako brácha dole. Dneska to vyjde a neblahý průběh se otočí!
Nastražila jsem past z podběráku na ryby, doprostřed dala voňavou šunku, na youtube našla video kočky s koťaty a pustila ho na celý seník. Neuplynula ani hodina a neopatrné kotě bylo chycené v podběráku. Drbala jsem ho, nosila a mluvila na něj, ať je klidné. Po čase začalo usínat a věřila jsem, že budu mít nové domácí koťátko. Parťáka pro Roníka. Chtěla jsem chytit ještě druhé kotě, které bylo pořád schované na zemi, ale aktivní soused ho vyplašil tak, že se nedivím, že se zahrabalo kdesi ve starém lešení.
Kočka si pro druhé kotě nešla a protože byly obě smutné a kníkaly na sebe, pustila jsem poloochočené kotě za bráchou. Třeba zůstanou a ochočí se dobrovolně oba. Přece je nemůžu takhle oddělit. Další 3 dny jsem jim nosila jídlom byli blízko, ale k pohlazení obou byla ještě dlouhá cesta. Týden a půl od objevení koťat se vrátila kočka a koťátka si odvedla.Happyend se nekonal.
Já nemám koťátka, Roník nemá nového parťáka a kočky nemají domov u mě. Někde ho ale mají. Mějte se pěkně, kočičky!

Smutný a vzpomínkový

Dnešní příspěvek bude smutný a vzpomínkový.

Když se podívám co se děje většině mých přátel v reálném i virtuálním životě, vidím okolo samý úspěch. Ten byl v Americe, tamhle těm kamarádům se narodilo dítě, tamhle ti mají dvojčata, tihle vyhráli ve sportce. Život ale nemá jenom tyhle veselé stránky, ty smutné si schováváme pro sebe a nechlubíme se jimi. Pokračovat ve čtení „Smutný a vzpomínkový“

Proč nemáme rády bývalé ženy?

Známe to každá. Pokud nám teda není 15. Pokud je nám nad 15, obvykle jsme se už setkaly s nějakou z bývalých žen našeho partnera. Nebo jsme o ní alespoň slyšely. Nebo nám o ní vyprávěli kamarádi nebo dokonce ON sám. Nebo nám ji facebook neustále nutí, protože ji možná známe. Možná. A možná, že ji znát nechceme. Vlastně nám často dost pije krev. Pokračovat ve čtení „Proč nemáme rády bývalé ženy?“