V domě, kde bydlím máme dvoupodlažní kurník. V přízemí bydlí slepice, první patro je seník. K seníku vede žebřík a to přitahuje kočky. Jednou za pár let tam nebo v blízkém okolí nějaká porodí. Místo je příhodné i v tom, že hned vedle kurníku je naskládaná hromada věcí ze stavby, které by se mohly hodit. Ony se už moc hodit nebudou, že, ale jsou tam a kočky se aspoň mají kde schovat.
Před pár lety jsem tam našla 3 koťátka. Mourovaté, černé a černobílé. Mourovaté vypadalo na umření, černé bylo nádherné a černobílé se nedalo chytit. Mourovaté brzy odešlo s maminkou a v bytě pod hromadou zůstali kocourci – černý a černobílý. Asi po 2 dnech se černý nechal chytit. Černobílý unikal a trvalo tak týden, než se nechal chytit. Od té doby to byl největší mazel.
Kocourci si později našli skvělou zábavu – vylézt mi po noze až na rameno. Když má člověk kalhoty, není v tom problém. Horší je, když začne být teplo a kalhoty jsou vystřídány sukní. Ještě dneska si pamatuju drápky poprvé naplno zaťaté do kůže. Ááááááá, debile! Zařvala jsem tehdy na vyplašeného kocoura nechápajícího co jako dělám a proč uskakuju. Noha je přece na to, ať se po ní leze na rameno!
Černý kocour se později odstěhoval a černobílý dostal jméno Kocour a zkamarádil se s mým psem, Roníkem. Byli nerozlučná dvojka asi 4 roky, než kocour sežral otrávenou návnadu a umřel. Až do smrti mi lozil na rameno a spokojeně se odtama rozhlížel po okolí.
Čekala jsem, že s letošními kočkami to bude stejné. Objevily se na seníku, nečekané, nezvané, plaché. Zase byly 3, všechny mourovato-černo-bílé. Plaché, připravené na to, že je každou chvíli chce někdo zabít. Seník je asi 3 m nad zemí a žebřík není věc pro 3 týdenní koťata, chtěla jsem chytit, snést dolů a ochočit – když budou chtít.
Nejdřív jsem na seník nosila jídlo a vodu ale koťata vždycky počkaly až odejdu. Měly výdrž. Seděla jsem tam jednou i 3 hodiny a mluvila na ně a ony jenom pomalu a neviditelně vystrkovaly hlavičky. Máma kočka se neobjevovala a tak jsem měla za to, že už za mladými nechodí. Jednou odpoledne jedno z koťat spadlo ze seníku a já ho zkoušela chytit na zemi, ať se podívám, jestli mu něco není. Kočka kdovíodkud přiběhla a kotě si odvedla.
Za zbylými 2 jsem dál chodila. Začínaly být ochočenější, jedly už přede mnou, pohladit se nenechaly. Uplácela jsem je kočkodobrotami a Whiskas pro koťata (kočky by přece kupovaly whiskas!) A navíc, kočka, co se nenechá pohladit nemá nárok na nic lepšího. Nastala středa. Týden po objevení koček. Další kotě ze seníku spadlo (nebo skočilo?) a kníkalo schované na zemi. Nahoře bylo poslední nejplašejší koťátko a mňoukalo o 106 stejně jako brácha dole. Dneska to vyjde a neblahý průběh se otočí!
Nastražila jsem past z podběráku na ryby, doprostřed dala voňavou šunku, na youtube našla video kočky s koťaty a pustila ho na celý seník. Neuplynula ani hodina a neopatrné kotě bylo chycené v podběráku. Drbala jsem ho, nosila a mluvila na něj, ať je klidné. Po čase začalo usínat a věřila jsem, že budu mít nové domácí koťátko. Parťáka pro Roníka. Chtěla jsem chytit ještě druhé kotě, které bylo pořád schované na zemi, ale aktivní soused ho vyplašil tak, že se nedivím, že se zahrabalo kdesi ve starém lešení.
Kočka si pro druhé kotě nešla a protože byly obě smutné a kníkaly na sebe, pustila jsem poloochočené kotě za bráchou. Třeba zůstanou a ochočí se dobrovolně oba. Přece je nemůžu takhle oddělit. Další 3 dny jsem jim nosila jídlom byli blízko, ale k pohlazení obou byla ještě dlouhá cesta. Týden a půl od objevení koťat se vrátila kočka a koťátka si odvedla.Happyend se nekonal.
Já nemám koťátka, Roník nemá nového parťáka a kočky nemají domov u mě. Někde ho ale mají. Mějte se pěkně, kočičky!
Jak jsem chytala kočky
