NAVNADĚNÍ
Liška má partu kamarádek, se kterými se pravidelně scházejí. Bylo jich původně 6 ale kroužek se tenčí, asi že ty zbylé, co ještě chodí ven, jsou pro ostatní, které to vzdaly, nesnesitelné. Jedna z kamarádek, říkejme jí Srnka, začala před rokem chodit na sebeobranu pro ženy a začátečníky a po skončení kurzu pokračovala na karate. O tom co je to za cvičení si dnes povíme. Chodívala tam s kamarádkou, která ale poslední dobou moc nechodí a tak Srnka cvičí s ostatními účastníky a v hospodě pak kamarádkám vypráví jaké to bylo a co se naučila a často taky jak ji tam zbili. Shání parťačku na tréninky, protože kamarádky se budou bít trochu s citem, ne?
Co se tam člověk naučí? Srnka se tam naučila fakt dobře padat. Když před časem jely na koloběžce a Srnka spadla, nestihly ostatní 2 ani zabrzdit a ohlédnout se a Srnka už zase jela a vypadala, že to snad ani nebolelo. Odřenou krvavou ruku oprášila a zajímalo ji spíše, jestli přežily kalhoty. (Nepřežily, bohužel je na nich vidět odřenina a tak bylo – taky bohužel – třeba koupit nové, preventivně 2 páry. Bylo to trápení – která žena ráda nakupuje a plní skříň novým oblečením…?)
Srnka ví, jak se bránit, když na ni někdo vytáhne nůž (je třeba se krýt rukou otočenou hřbetem k útočníkovi, to aby nepořezal šlachy), ví jak sundat na zem i velkého chlapa tím, že mu dlubne rukou kousek do podkolenní jamky. Případně ho chytne zezadu za nadočnicové oblouky a stáhne ho dolů na zem. Umí dát druhému pěstí a přitom se schovat za svoji druhou ruku. Srnka to kamarádkám někdy ve městě i ukazuje a zkoušejí si jak to dělá. Kdo to vidí, musí se válet smíchy, takové divadelní představení se vidí jen jednou měsíčně. Jenže, kde si o tom máme popovídat a ukázat si to, když bydlíme daleko od sebe? Nedávno při diskuzi v hospodě rozesmály i kluka vedle u stolu, který zpočátku vypadal, že je na rande. Jeho dívka to nesla trochu hůř, asi nakonec zjistila, že je na schůzce, ne na rande. Pokud zná ten rozdíl, který je popsán v předchozím článku. Že takhle narušily schůzku (či rande) všechny kamarádky mrzelo. Nikdo neví, co toho kluka tak rozesmálo na dotazu: „Takže jí musíš dát pěstí první?“ Ale pár minut pak seděl otočený k nim a ne ke své dívce. Dívka měla ale výdrž, protože se nezvedla a neodešla. Chudák dívka ať to s nimi skončilo jakkoliv. K výkladu cviků má Liška vždycky spoustu blbých dotazů, které výuku trochu shazují, ale ona si nemůže pomoct. Kluka možná rozesmála i ta představa, že by dostal takovou srandovní malou pěstí některé z nich a měl si toho všimnout.
OTÁZKY
Každopádně… až přede mnou bude někdo máchat nožem, tak se ubráním jenom tím, že budu ty rány krýt, jo? Touhle rukou s obvodem asi 10 cm? A až budu mít ruce nasekané na nudličky, tak on přestane? A kolikrát budu umět tou pořezanou rukou něco krýt a nechat ho říznout ještě? A udržet ji v nějaké poloze? A když někoho hážeš přes rameno, tak fakt přehodíš i toho instruktora a ne jenom malou holku? („No jasně, musíš si ho k sobě přitáhnout.“ Aha – představuju si libovolného muže, jak ho chytám za košili a táhnu k sobě a on – ač nechce, a je 2x tak těžký a o 30 cm vyšší – najednou letí přes rameno. Dobrý. Myslím, že by to neklaplo ani u jednoho chlapce, kterého znám. Snad možná u dávného známého, který se jmenoval po zvířeti, které požírá oříšky a byl to jediný muž, na kterého se Liška dívala dolů, protože měl snad jenom metr pade. Ale i ten měl s největší pravděpodobností větší sílu.)
A když mu budu podrážet nohy u té podkolenní jamky, tak nedá mi náhodou do hlavy kolenem? Jak se v tuhle chvíli kryje hlava? („No nekryje, ty to uděláš tak rychle, že si nevšimne. Ale musíš si dát pozor, ať tam nenecháš ruce, jinak jak se mu podlomí noha, tak ti ruce buďto zlomí a nebo spadneš s ním.“ Hmmm. „Hehe. Moje sebeobrana skončí tak, že budu ležet na útočníkovi! Já mu vlastně pomůžu!“) A když mám toho útočníka chytit za nadočnicové oblouky zezadu, tak když má metr osmdesát, jak na něj dosáhnu? Mám s sebou nosit stoličku? Nebo mu řeknu: „Hele, počkej, stoupnu si tady, dřepni si, prosím tě, ááááá, mám tě, ležíš, chachá, tos nečekal, co?!…“) Srnka má těch keců už asi plné zuby a navrhuje, ať jde Liška někdy s ní (v podtextu a v očích se zračí „když jsi tak chytrá“). To byl červenec. V červenci se necvičí. Příště se dozvídají, že se učili kopy do žeber. Bylo to celkem těžké, žebra jsou dost vysoko. „Fakt?“ diví se Liška a říká si, že zas tak ne. Dělají si s kamarádkami společnou fotku a aby nebyly neustále stejné, stojí jako čápi – na jedné noze, s druhou zvednutou, pokrčenou v koleni. (Ano, jsme dospělé, úspěšné a normální a bavíme se o čápech – proto se taky jako čápi fotíme.)
Holky na Lišku koukají: „Hej, ať si nevybiješ zuby tím kolenem, kam jako dáš tu nohu?“
„No tak normálně, jako čáp, ne?“
„Hej ale že by ti šly i ty kopy? Ukaž jak bys udělala toto,“ ukazuje Srnka a kope před sebe.
„Takhle?“ Kopu a noha je ve výšce jejího krku (zas je ale třeba říci, že Srnka není nijak ohromně vysoká). Později se dozvídám, že to možná bylo majgeri, resp. spíše asi parodie na majgeri.
„Ty brďo, musíš jít se mnou na cvičení ještě teď, já to všem řeknu! Jak cvičíš, co děláš, že dáš nohu takhle vysoko?“
„No tak na škole jsem chodila chvíli do pilates a zkoušela všechno co bylo zadarmo a teď jezdím na koloběžce, tak jednou týdně (srpnový edit: 1x měsíčně), do 5 km, takže nic moc, kondice žádná. Ale na rehabilitacích mi kdysi doktor říkal, že mám hypermobilní klouby, takže to bude z toho, jsem se tak narodila.“
„No, tak to jim tam řekni! Jsem se tak narodila! Kluci, vy trénujete? Já to umím jenom tak, jsem se tak narodila!“
SRPEN
Kývu, že tam teda jednou v srpnu zajdu a zjišťuju podrobnosti. V čem se cvičí? A máte tam taky tatami jako v judu nebo je to obyčejná žíněnka? Tatami mě zajímá, z rozhovoru s Lukášem Krpálkem vím, že tatami není měkké (měkká?) a já chci padat do měkkého. Žíněnka měkká je. Asi. (Kdy jsem byla naposledy v nějaké tělocvičně? No jasně, před 16 lety. Tělocvičny jsou odporné. Proč bych tam chodila.) Možná totiž umím kopnout vysoko, ale bez síly, rychlosti a techniky, takže budu k smíchu a budu padat. Srnka cvičí v tričku a legínách, tak jako většina těch, kteří chodí do téhle tělocvičny. V srpnu se cvičí karate a tak snad když jdu na karate, tak potřebuju pořádný župan, ne, tvrdím. Srnka se začíná bát a mé nadšení mírní.
„Musím se zeptat kluků., jestli můžeš přijít.“ Spíše jde ale o obavy, že vběhnu do tělocvičny a vybafnu: „Hehe, kluci, proč jste přišli v županu?“
Jestli to kluci nedovolí, v září je nábor, to půjdem, dozvídám se. V parku okolo prochází holka, která tam chodí taky a vždycky Srnku hrozně zbije. Nedávno ji za nohu odtáhla ze žíněnky. Jak prochází, podívá se na mě a já mám pocit, že mi právě zlomila ruku.
Nedávno se učili se sekat rukou do krku. Je u toho třeba zatnout svaly na krku, pak to nebolí. Aha. Jak se zatínají svaly na krku? Kde jsou svaly na krku? Bylo zjištěno, že ovládání svalů na krku ve smyslu jejich zatnutí není. Maminka s tatínkem to zapomněli dopojit.
„Jak teda zatínáš krk? Vždyť to nejde. Vždyť ten krk krčím a nezatínám.“
„No mi taky ne. Já se ptala téhle holky, co se mnou byla ve dvojici, má černý pásek a ona mi řekla, že neví a tak mě sekla, že mě to ještě furt od před-včera bolí.“ Holku pomlouvám a plánuju, že ji jednou v odvetě taky zbiju. Kdo to kdy viděl, povyšovat se takhle na slabšího a začátečníka, když se ještě slušně zeptá? Asi má něco s egem, sebevědomím a nebo obojím. Představuju si, že pokročilý se bude naplno bít se sobě rovným a začátečníka trochu ušetří a spíš mu pomůže vůbec najít tu techniku, ne? Asi teda ne. Doufejme, že zamindrákované slečně to někdo vrátí.
„Hele a když cvičíš v legínách, jaký máš pásek? Jaký budu mít pásek? Já bych chtěla zelený. Nebo fialový.“
„No tak já nemám žádný a kdybych měla kimono, tak bych měla bílý, teď už možná žlutý. Ale kluci mají černé, barevné a někteří tam mají takové proužky. No a zelený u nás není.“
Tak má to smysl, když není šance dostat se na nejhezčí úroveň – zelenou s proužkama? Váhám, jestli tam vůbec jít. Zamindrákovaná blbka mě bude mlátit do krku a ještě nebudu mít nejhezčí pásek? Fňuk.
„Neboj, v začátečnících se s ní nepotkáš a nebudete se bít hned první hodinu, to budete boxovat do lap a zkoušet se krýt. Sparingy jsou až v půlce kurzu.“ OK. Zbije mě až v listopadu. Ale co je to proboha lapa? Co je tohle za slovo? Bude to po mě lapat? Nebo budu lapat já, třeba po dechu?
PRŮZKUM
Doma začíná podrobný průzkum. Zapomněla jsem samozřejmě jméno toho místa, kam to máme jít, ale vím, že je to jediný karate klub tohohle typu ve městě. Hehe. Určitě bude v tomhle malém městě několik karate… No. Je. Byly nalezeny 3 a všechny pečlivě prolustrovány. Kam, že to jdeme? Nacházím na fotkách kamarádku. Aha, tady. Část lidí má na fotkách legíny, část kimona. Kimono si pro jednou (ani pro případ, že půjdu na celý 3 měsíční kurz) kupovat nebudu a legíny taky ne, takže hledám co ze skříně by se hodilo. Když už mě zbijou, tak u toho chci mít aspoň styl, že. Z fotek zjišťuji, že když se cvičí s mečem, mívají dlouhé volné kalhoty. To je asi aikido. OK. Na aikido se nosí kalhoty, co vypadají přesně jako moje plážové (!) vezmu si je. A tričko budu mít volné, s olympijskými kruhy. Lukáš Krpálek říkal, že má někdy spálené prsty z toho, jak se tahají za kimona a olympijské triko není hebké a bude možná klouzat. Ač teda v karate se asi za kimona nechytají. Aspoň ale neuvidí, kde je koleno a žebro a kopnou si do látky, to je rozhodí a spadnou. No a nebudu v kalhotech na aikido vypadat blbě v klubu, kde dělají karate, kde já přicházím na sebeobranu a ne na karate? A když navíc aikido vypadá srandovně? Karate srandovní není. Jestli něco dělat v trojúhelníku aikido-sebeobrana-karate, tak karate. Budu tam srandovní? No, budu. No a co.
DOMÁCÍ DISKUZE
Říkám doma Milému co jsme to vymyslely. Očekávám nesouhlas, protože nerad vidí moje modřiny a když si jich umím udělat několik denně na zahradě nebo ve spánku (nedávno jsem si během spánku přivodila na ruce 5 cm šrám, který zdá se skončí jizvou, jak asi přijdu od tama…?)
Milý jemně nesouhlasí a se starostí v hlase se ptá: „Ale kdyby tě to mělo bavit a chtělas chodit pravidelně, tak by sis našla jiný oddíl, že?“
„Jak jiný?“
„No nějaký… normální, tradiční, kde bude opravdové karate, ne takovéhle… a ještě pro ženy. Naučíš se tam věci, které prakticky nepoužiješ a budeš mít jenom falešný pocit bezpečí.“ Tváří se nespokojeně.
„A když jsi chodil na judo, jaké to bylo?“ V očích mu blýskne pohoršení a smutek.
„Já jsem chodil na karate! Sensei nám vykládal i karatistické příběhy a bavili jsme se o historii, to není jenom kopání, je to i filozofie, tradice, je to vznešené a na úrovni, cvičíš kromě síly i výdrž, odolnost, psychiku, vytrvalost…“ postupně ztišuje hlas „ ič, ni, san, jon, go, roku…,“ brouká.
„Co to říkáš? Borůvky?“
„Počítám do deseti, jestli jsem to ještě nezapomněl,“ říká smutně a já musím apelovat na maminky, aby synům nezakazovaly koníčky, ani v návalu paniky a strachu co z něho bude, když se neučí, protože výsledek bude, že se nebude učit a pak ani hýbat a po letech ho to bude mrzet.
„Kdo je sensei?“ ptám se.
„No učitel, člověk, který karate učí a vede žáky. Kdo to učí Srnku?“
„Instruktor, Aleš.“
„Instruktor,“ znovu nespokojeně vydechne a já dodávám, že je určitě i sensei.
„Já najdu nějaké klasické kumite, jo?“
„Kumite? Co je tohle za slovo!? Máte tam i normální výrazy?“ Milý ukazuje, jak 2 kluci v pyžamech poskakují. Jeden se kryje a druhý ho chce sejmout pěstí.
„Hehe, jak to dělají?“ Zkouším do prázdna.
„Co to děláš? Jedeš na koni?“ posmívá se Milý. Já si uvědomuji, že se vlastně i cítím, jako že jedu na koni, musí být sranda to vidět.
Milý je tím výsměchem pohoršen. Karate je vznešené a holky se mu chechtají. Má se cvičit ve vší vážnosti a při vstupu do tělocvičny se ukláníme, stejně tak i na začátku a konci zápasu. Tedy kumite, pravděpodobně. To Srnka nedělá, nikdo u nich.
„A komu se klaníte? Žíněnce? Tak já se jí ukloním, když jí to udělá radost! A ušiju si do té doby i pravou taštičku komebukuro!“
Milý neví, co je komebukuro a tak ho poučuji, že je to tradiční Japonská taštička na rýži. No a když jdu na karate, tak se musím i živit rýží, že? A musím si ji s sebou přinést, možná to potěší žíněnku! Možná, když bude prázdná, mi do ní někdo trochu rýže dosype.
Myslím, že toho dne asi ob minutu lituje, koho si to kdysi neuváženě nastěhoval do bytu a snad si i vzpomíná, jak se mu vysmívala za maškarní oblečení, co se nosí na kolo. Jenže – kdo kdy proboha vypadal jinak než směšně ve vypolstrovaných elasťákách na kolo…? To už je opravdu mnohem lepší cvičit v županu.
ČEKÁNÍ
Uběhne víc než měsíc, se Srnkou jsme od té doby v pravidelném kontaktu, cvičit byla, ale už neříká, kdy se teda domluvíme. Tuším, že ji moje blbé kecy vyděsily, takže se připomínám a slibuji, že se nezeptám proč mají všichni instruktoři či sensejové bílé pyžamo a nebudu ani říkat: „No ale přesně takovou toaletu jsem si nechávala šít, ale ti naši návrháři! Vždycky jim ze všeho vyjde jenom župan! Máte to taky tak, že?“ Do doby než budu umět přehodit přes rameno největšího člověka v sále si kecy o županu odpustím. Slibuji. A kdyby náhodou tahle záliba pokračovala (což se nedá moc očekávat), tak taky, protože cvičíme ve vší vážnosti a shazovat jen tak něco vznešeného není hezké a ztrácí to pak i vtip.
Pojďte si tedy kopnout do volné látky, do žebra se totiž nestrefíte! Mám ještě skoro 3 (2?) týdny na přípravu, pak začínáme. A možná zvážím i ty legíny, ať nedělám kamarádce ostudu.
Pozn. zdroj náhledového obrázku – cartoonstock.com. Vlastní archiv tentokrát nevydal nic vhodného.