Rubrika: Nezařazeno

Před rokem se začal rodit plán, že půjdu s kamarádkou na karate. Jak  probíhaly přípravy jsem psala zde. Dneska se podělím o své dojmy z toho, jak tréninky probíhají. Není to totiž „obyčejné“ karate, je to seitedo. Znáte seitedo? Ne, že?

ZAČÁTEČNICKÝ KURZ

Od září tradičně probíhá začátečnický kurz sebeobrany, trvá 3 měsíce. První hodina je ukázková a člověk by si myslel, že se opravdu ocitl na karate. Protože je potřeba v krátkém čase projít spoustu technik, aby nováček věděl, co všechno ho může potkat, může to působit docela nesystémově. A je to nesystémové. Ale pochopitelné, jinak to asi moc udělat nejde, kdo by docházel do 5 letého kurzu sebeobrany s tím, že až za několik let bude schopen někoho aspoň odstrčit? Všichni, že.

Na první hodině se „naučíte“ držet ruce v krytu, nahoře u hlavy, v bojovém postoji, který je trochu přikrčený, ať si schováte břicho, nohy na šířku ramen, pokrčené jako byste jeli na lyžích. (Kamarádka, která lyžuje, podotýká, že takhle ona teda nikdy nelyžuje. Liška možná jo. Liška je na lyže levá. I na karate je levá. Na všechny sporty je levá. Ale baví ji to.) Bojový postoj vypadá jednoduše, ale pravdou je, že ani po půl roce tréninků ho Liška nezvládá. Vždyť je proti přírodě, stát s pokrčenými koleny! V následujících měsících se „naučíte“ jak se správně otočit a zaúčtočit na někoho, kdo Vás šťouchl zezadu, jak se vysmeknout, když Vás chytí za ruku, jak podkopnout nohu a shodit na zem i velkého chlapa. Jak padat. Smějete se? Padání je důležité a není to jenom tak. Ani padání Liška po 6 měsících stále nezvládá, snad pád vzad by se dal nazvat jako aspoň trochu použitelný. Ale do boku nebo dopředu? O tom se nebudeme bavit. Takové pády nepotřebuju. A hlavně neumím. Jak ze stoje spadnout přes ruku, mimo rameno a hlavu a kompletně se nezlomit? Je třeba mít ruku ohnutou dopředu jako luk a svézt se po ní. Uff. Asi by to chtělo speciální měsíční výcvik o padání dopředu, aby to začalo aspoň trošku jít. A možná silový trénink na to, aby ruka vydržela v té poloze luku. Liščí ruka je totiž něco jako provázek, při padání se kroutí a rozhodně nemá tvar luku. Když pád vpřed provedete dobře, je to úplně neslyšné, jak do peřinky, je slyšet jenom šustění kimona a úplně na konci dopad nohy na podložku. Možná za 10 let se mi to povede.

No a pak je tady praktická aplikace, ne cvičení na sucho. Jak shodit na zem velkého chlapa? Cvičívá s námi muž, který má rameno asi 10 cm nad Liščí hlavou. Říká se o něm, že je hroch. Nejde ho přeprat, ani udusit, ani kopnout, nemá nervy a necítí nic. Po tom, co jsem si vyzkoušela shození kamarádky a ta ochotně padala, zajímá mě, jestli by to šlo i na něj. Ochotně se přitočí: „Ale jasně, zkus si to.“ Bouchám, podkopávám, stojí a ani se nehne.

„Hej, Hrochu, spadni!“

„No tak ale vždyť mě netlačíš, musíš se víc přimáčknout a přenést váhu na mě, dej si hlavu na moje rameno a zkus to znovu.“

„Ale dívej, kde máš rameno, vždyť na něj sotva dohlédnu a jen těžko dosáhnu, jak tam mám dát hlavu?“

„No normálně, musíš přenést váhu, opři se.“

„Ehhhhhhh, spadni!“

Nic.

„Hele ale já stojím na špičkách, nemám žádnou rovnováhu, takhle to přece nemůžu dělat.“

„No jo, ty jsi maličká, asi ta technika není pro tebe,“ přiznává po pár dalších zkouškách, kdy se ani nepohnul.

Zkouším tedy dalšího kluka. Je v kimonu s hnědým páskem ale jen lehce vyšší než já a je ochotný se nechat zbít. Chytám rameno, obracím mu hlavu do záklonu, podkopávám nohu, je na zemi. Šlo to nějak lehce.

„Hej, ty ses nechal.“

„Nenechal, děláš to dobře. Fakt“

„Zkus teď stát pevně a bránit se, jestli to půjde taky.“ Jakmile se chlapec brání, neumím se k němu dostat tak blízko, abych ho aspoň trochu chytila.

„Hej nebraň se a zkus jenom pevně stát.“

Nejde. Stojí, jako by zarostl do země. On se předtím nechal. Zkoušíme ještě 3x až padá a už je z toho asi otrávený a říká, že ho nemusím pořád shazovat, ale můžeme zkusit třeba údery. (Hej ale kde se to mám naučit, když ne tak, že budu někoho shazovat na zem? Ale chápu, taky bych nechtěla být fackovací panák.) Hmmm. Údery. Přímkové údery jsou nuda, mě zajímají nějaké chvaty nebo sofistikovanější techniky. Jemné pohyby, kterými útočníka pošlu odpočívat mezi tulipány do doby, než přijede policie. Co s přímkami? Mám krátké ruce a 50 kg, nejspíš nejsem ta, kdo dá kvalitní úder první a na diskotékách se taky moc nebiju. (Já vím, i 50 kg ženská může dát ránu, že se půjde borec vykašlat na chodbu…). Od úderů je navíc jen krůček k boxu a jestli by se něco mělo zrušit, je to box nebo spíše boxerský step. Tedy na hodinách sebeobrany nebo karate. Kdo chce chodit do boxu, prosím, dobře se bavte. S údery je navíc ještě další potíž a to, když má protivník kimono. Kimono je tvrdé a kimonová košile má tuhý lem. A snažíte-li se o údery na solár, místečko pod hrudní kostí nad žaludkem (které nemá zpevněné ani nejtrénovanější borec – prý), tak si obijete ruku o křížení těchhle lemů. A klouby pak bolí.  A já jsem nepřišla proto, aby mě tu někdo bil ani aby mě něco bolelo. Eh. Proč jsem sem vlastně přišla?

Tří měsíční kurz uteče jako voda a je tady poslední den. K obědu jsem si tehdy dala špenát, protože budu večer potřebovat sílu, že. Poslední den je totiž zkušební – půl tréninku se opakují naučené techniky a v druhé půlce se jde do domečku. Domeček je zajištěný závěsem přes půl tělocvičny, jsou tam nachystané žíněnky a spousta útočníků. Hned po vstupu člověk dostane po hlavě žíněnkou a vrhne se na něj horda barbarů a brání se jak se naučil. Barbaři nejsou moc agresivní a jde je poměrně snadno přeprat. Jeden z nich padá na zem a chvíli vykuleně kouká:

„Co jste dneska obědvala? Špenát?“

„Jo!“

Druhé kolo v domečku je lehce drsnější, ale všichni útočníci jsou zase eliminováni, až na jednoho. Ten přichází, háže mě na svoje rameno a odnáší pryč. Mrskám se, bouchám jednou volnou pěstí do zad a kopu nohama a stejně mě nese dál.

„Braň se.“

„Jak? Vždyť tě bouchám.“

„Neboucháš, musíš na boky a nebo na krk.“

Jak? Jsem hlavou dolů a dosáhnu tak akorát doprostřed zad… nakonec mě pouští: „No a skutečný útok by vypadal spíš takhle. Vzal bych tě na záda a odnesl a nebo někde hodil, takže mě k sobě nesmíš pustit. Když tě hodím ze své výšky na zem, hlavou na kámen, tak je veškerý tvůj odpor vyřešený.“

Dostávám diplom a je mi smutno. Neubránila bych se nikomu.

POKRAČOVÁNÍ MEZI POKROČILÝMI

Po konci kurzu pokračují tréninky jako původně, akorát se učíme víc věcí, které s tradičním karate úplně nesouvisí. A jaké to je, to tradiční karate? Nevím, tyhle diskuze nechám jiným. Co vím je, že seitedo tradiční není. A nikdo ho nezná. Ale já tam nechodím proto, že bych to dělala pro ostatní, že. Cítím pokroky, přímkový úder už nedělám tak toporně jako předtím, i když toporný je. Toporné je slovíčko, které vystihuje celé Liščino karate. No a víc mě baví kopy, noha je delší a silnější a hypermobilní klouby jsou na kopy fajnové, i když nejsou zrovna v nejprotaženější formě, pořád jsou daleko za většinou. Je libo kopnout do krku? Do žeber? Jde to celkem snadno a techniku postupně získám. Jednou za dlouhý čas mě chválí trenér. Tedy sensei: „Liško? To bylo božské mae-geri! Ty děláš spoustu věcí na hovno, ale to mae-geri, to je bomba.“

„Jééé, fakt? Dííííík!“

REAKCE OKOLÍ

S čím je třeba se sžít jsou reakce okolí na to, že žena dělá takový neženský sport. Neměla by radši dělat jógu? Nebo nějaké tance? Tak upřímně… asi měla, ale podívám-li se po kolegyních v práci, moc ženských koníčků se nenajde. Jedna má zbroják a chodí lovit divoká zvířata a pak si k obědu nosí třeba kančí guláš. Další splňuje požadavky na správnou ženu a dělá tahitské a břišní tance. A ta poslední, nejmladší, nejjemnější dívenka, s nejdelšími a úplně dokonalými vlasy a jemným obličejem, ta dělá prosím pěkně box. Ad tahitské tance, víte jaký je jejich základní postoj? Úplně stejný jako bojový, jen ruce jsou trochu jinak a ne v krytu před tělem. Až budu umět seitedo, budu dělat tahitské tance, pokroky by mohly být o sekundu rychlejší než v karate. Reakce na tuhle zálibu jsou vždycky citově zabarvené, ještě jsem se nesetkala s neutrální reakcí.

Reakce odsuzující:

Libovolná modřina, která vznikla při skákání na houpačku nebo tím, že mi na nohu spadla doma krabice se setkává s pohoršujícím pohledem:

„Co to máš? No jo, to máš z toho karate.“

„Co je, jak to vstáváš? Bolí tě noha? No jo, to máš z toho karate.“

„A víš, že bys měla radši vozit kočárek než chodit do tělocvičny?“

„Proč tam chodíš? Vždyť tam musíš být nejmenší.“

„Jsi ospalá? No jo, to máš z toho karate.“

„Jsou ti v ramenou malé šaty? No jo, to máš z toho karate.“

S těmihle reakcemi mají zkušenosti i jiná děvčata v oddílu a je třeba se s nimi sžít. Nejspíše bychom rády vozily kočárky a pekly doma muži bábovku a měly uzoučká ramínka, ale jednak ještě uzoučká ramínka snad mám a druhak mám taky příliš dlouhý řetěz z kuchyně a vím, že život se odehrává i jinde než v kuchyni. A že není třeba pořád jenom nonstop pracovat a je fajn někdy dělat i něco jiného. Třeba boxerský step.

Reakce obdivné:

Reakce obdivné mají nevýhodu v tom, že nakonec jsou někdy stejně špatné jako ty negativní a to proto, že většina obdivujících očekává, že teď, po 6 měsících cvičení 1x týdně se už ubráním každému. Nebo aspoň většině útoků. Nebo aspoň někomu. A přesvědčují mě o tom, že se podceňuju. Já Vám nevím. Někomu hodně hodně hodně nešikovnému a malému bych se asi ubránila. Před většinou útoků je to ještě dlouhá cesta – nestačí něco 10x vidět a 3x to zacvičit uspokojivě. Je třeba to nacpat do svalové paměti a vytvořit automatiku a ta je daleko. A nenechat se překvapit tím, že se někdo odkudsi ze tmy najednou objeví, tak jako nám to nedávno provedl jeden opilý pán po tréninku. Znáte zanshin? Liška nemá zanshin.

Příběh první

To jsme si v hluboké noci povídali kousek od tělocvičny o tom, co jsme se dneska naučili. Byli jsme 3. Srnka, Liška a Hroch. V tom se kdoví odkud objevil pán evidentně na dlouhé cestě z hospody pár metrů od nás a přišel se seznamovat. Statečně jsme se schovaly za Hrocha v odhodlání mu případně volat záchranku, všechno ale dobře dopadlo bez náznaku konfliktu. Další den se kolegyně ptá:

„A když už tam chodíš tak dlouho, už se každému ubráníš, že?“

„No ne a nemám ani nacvičeno sledovat okolí a být ve střehu, zrovna včera po tréninku k nám kdosi přišel otravovat, ještě, že jsme tam nebyly samy.“

Hehe. „To měl kluk ale smůlu, jít otravovat partičku karatistů.“

Hehe, Liška by si ráda věřila, že je karatistka. Jenže není.

Příběh druhý

Jednoho čtvrtku ráno se mi podařilo vyžehlit si klouby na ruce. Došlo k tomu tak, že až po oblečení a zavázání složité, několikavrstvé košile s volánky jsem zjistila, že není úplně rovně vyžehlená a protože jsem přirozeně líná, rozhodla jsem se, že nebudu všechno sundávat a odvazovat a zvládnu to vyžehlit na sobě. Jediné na co si musím dát pozor je ať nespálím ruku – budu košili natahovat a budou tam čouhat klouby a hřbet ruky, mohla bych si pro jistotu vzít rukavice…. ale je to daleko, nejsem nemehlo, že. Chytám košili, přikládám nahřátou žehličku k břichu, áááááááááu, to už vydržím, dožehlím, jsem krásná, jdu chladit. Klouby jsou červené jako bych celé odpoledne mlátily do lapy. Hmmm, máme dnes audit, asi to schovám radši pod obvaz ať to nevypadá odporně a ať vydržím fungovat celý den až do večera bez krémování a bolesti. Ruku vážu do obvazu namočeného do popáleninového gelu, bude hezky celou dobu chladit a zvlhčovat chudinku kůži. Celé dopoledne trávíme s kolegou s auditorem. Auditor je milý a pozorně sleduje kromě výroby i auditované osoby.

„What happened to your hand, Liška?“

„Well, I was ironning…“

„Don’t believe her, man, she’s fighter,“ povídá zezadu kolega, „she had a karate training yesterday.“

„Och, opravdu? Já jsem dělal karate mnoho let, jaký styl děláš? Kde cvičíš? Kdo je tvůj sensei?“

„No, není to úplně známý styl, jmenuje se seitedo…“

„Seitedo? Býval jsem mistrem republiky, ale o seitedu jsem jakživ neslyšel. Já jsem dělal shotokan, rád bych cvičil dále, ale původní klub se nám rozpadl a teď neumím najít nikoho, kdo cvičí stejným stylem a tak si cvičím někdy sám a snažím se udržovat, ale není to ono.“

„Seitedo je mix karate s prvky brazilského jitsu a boxu…“

„Ahá, to je to karate, kde děláte strašně moc úderů, máváte rukama a nohama a pak přijde někdo, kdo ovládá můj styl a řekne si: Co to dělá? Proč tak máchá? Buch a člověk ze seiteda leží na zemi.“

„Jo, tak přesně tohle karate dělám,“ smějeme se.

„A máte tady ve městě i jiné oddíly?“

„Máme, ale nedělají nábor nebo dělají ale ne pro takové jako já. Cvičí tam kolega, který od nás nedávno odešel, ale má jenom druhý Dan.“

„Hohó, Liško, druhý Dan je hodně, to je fakt dobré, to je někdo, s kým se nechceš dostat do potyčky nebo ho rozčílit.“

„Jo? A ty jako mistr republiky nemáš víc Danů? Já bych chtěla všechny Dany!“

„Ne, mám první a když necvičím správně a neudržuji to, tak to nejde ani brát vážně, techniku si pamatuji, ale když jsem byl naposledy cvičit, byl jsem zděšený jak špatně mi to šlo.“

Příběh třetí

Cvičíme s klukem, který určitě zbije každého a je nejlepší na světě. Když chce, nepustí Lišku ani na délku nohy, Liška zkouší uskakovat ale dostává ránu za ránou. Naštěstí citlivé, vlastně to jsou jenom dotyky. Jednou dostane ránu a nepřítele má po boku tak, že pohodlně dosáhne loktem na hlavu a rukou na žebra.

„A teď, když jsem takhle, tak ti můžu dát loktem?“

„Jo, ale po té ráně už jsi teďka mrtvá.“

Ale ale, mrtvá… ne ne né!

Příště cvičíme s jiným klukem. Přicházím, varuji, že musí cvičit s citem, nic neumím.

„Jasně… nejlepší na překvapení v začátku boje máš, když s ním trhneš, takhle.“

Škub. Ty vole, mám ještě hlavu? Otřeseně sedím a rozhlížím se, kde to jsem. Bolí mě rameno a za krkem.

„Hej, to bylo husté, všechno mě bolí, říkala jsem s citem.“

„No zkus si to.“

Liščí škub. Klukovi se lehce zvednou ruce, tělo se nepohne nebo pokud ano, tak o centimetr. Bolí mě rameno z toho jak jsem se snažila.

„Ale prosím tě, musíš do toho dát sílu, takhle.“

Škub. Otřeseně sedím znovu, všechno mě bolí víc. Asi hystericky vyjíždím, že tohle fakt už nemusí opakovat, zvedá se a odchází. Od té doby jsme spolu už necvičili a vlastně ani nechci… copak jste už někdy viděli, aby 50 kg holka s někým v sebeobraně třásla? Ne, že?

Příběh čtvrtý

Trénujeme boj na zemi. Vybavená moudrem trenéra jiu-jitsu – v boji na zemi s holkou zůstává vždy poražen – si myslím, že bych se mohla umět bránit aspoň půl minuty. Hmmm. Ne. Za 5 sekund ležím znehybněná na zemi, mám volnou jednu ruku, kterou tak akorát můžu plácat do podložky, že už to stačí a bolí. Ruku mi páčí jakási holka.

„A teď, když mě takhle držíš, jak se můžu bránit a vymanit, co mám udělat?“

„Ty neuděláš nic.“

Hej dík za lekci!

Zkouším Hrocha.  Asi 3 sekundy po tom, co jsem na něj zaútočila ležím, nad hlavou mám jeho nohu a mám volnou jen jednu nohu. Co teď?

„A když teď takhle ležím, co uděláš, když tě kopnu tou volnou nohou?“

„Tak zkus.“

Kopu. Trochu se pohnul, noha je volnější.

„Vidíš a teď jsem ti uvolnil ruku, můžeš se otočit a podseknout mi ruku a shodit mě, ale ať si mě neshodíš na sebe.“

Bouchám. Trochu se pohnul, ruka se mu podlomila. Tady se patří říct opravdové díky za lekci protože ač bych to už neuměla zopakovat, bylo to konstruktivní a ne zvyšování ega a vraždění neviňátek.

ZÁVĚR

Sumář dojmů je následující:

1. Ne každá technika je pro každého, pokud by šlo o sebeobranu, přijde mi praktičtější naučit se několik technik pořádně a ty použít, raději než zkusit desítky technik po 8 pokusech ale pořádně nenatrénovat žádnou a tím pádem je mít do ostré akce k ničemu. Víte třeba, že Lukáš Krpálek si vystačí se 3 technikami, které ovládá k dokonalosti? A když olympijskému vítězi stačí 3, tak proč by nestačily mi?
2. Rozcvička je od slova se rozcvičit, ne zničit. Kotouly a nošení někoho na zádech se na rozcvičku nehodí. To nás už před 20 lety učila paní učitelka na střední škole. Ale když jsem přišla, tak se snažím – rozcvičit, zapadnout, neprovokovat a přežít.
3. Seitedo není čistokrevné karate, není v žádné velké mezinárodní organizaci a pásky by člověku jinde neuznali. Což nemusí být závada, pokud s tím člověk počítá, ale machrovat s páskem ze seiteda s tím, že teď jsem nejlepší na světě…? Machrovat páskem? Oranžovým…? Really? Věřím, že i kdybych někdy získala nějaký uznávaný pásek, tak s ním nebudu chodit a mávat. A jestli jo, tak mi ho prosím Vás vemte a přetáhněte mě s ním přes záda.
4. Je lepší cvičit se zkušenýma klukama, jsou schopní poradit a najít správnou techniku, nejsou přemotivovaní a jen výjimečně bouchnou více než je vzhledem ke konstituci protivníka v rámci tréninku vhodné.
5. Většina holek je přemotivovaných a bijí zbytečně moc až to někdy vypadá, že si léčí ego. Naštěstí takové ale nejsou všechny.
6. Pokroky jsou lehce vidět i na nemotorné Lišce. Představovala bych si ale rychlejší schopnost osvojení si některých technik. Což ale není chyba trenérů ani klubu ale vlastní neschopnosti.
7. Vidím pokroky na těle. Cestou do 5. patra se nezadýchám i když mluvím, což je dáno pravděpodobně rozcvičkou kritizovanou ve 2. bodě. Mám trochu hezčí břicho. Ale ne dost. Chtělo by to trochu cvičit i doma a nepojídat čokolády. Ale to bych pak možná šla koupit kimono a brala to příliš vážně a bylo by to pak na celý život. Ale copak chci, aby mi karate nebo seitedo prosáklo do celého života a myslela jsem na správné postavení pánve a držení břicha i během chůze? Jo, nebolela by mě pak záda. Chci tahat za dveře celým tělem a ne jen rukou, jako bych cvičila karate, i když jdu zrovna po chodbě? No, asi jo, je to lepší pro rameno a vypadá to dobře. Chci mít doma přehlídku nechutného vybavení jako boxerské rukavice, chrániče na zuby, na holeně, na hlavu? Ne, to radši změním klub. Zelené boxerské rukavice asi jde doma tolerovat ale chrániče na zuby? Víte jak to strašně odporné i jen vidět natož si to dávat do pusy? Chrániče na zuby jsou jen asi centimetr vzdálené od klapaček tedy nasazovacích zubů. A to teda fakt nikdy nebudu mít. Nebo alespoň dokud mi nebude 70. 80. 100.

Pozn. zdrojem obrázku je tentokrát iStock, vlastní archiv opět nenabídl nic k publikaci.

NAVNADĚNÍ

Liška má partu kamarádek, se kterými se pravidelně scházejí. Bylo jich původně 6 ale kroužek se tenčí, asi že ty zbylé, co ještě chodí ven, jsou pro ostatní, které to vzdaly, nesnesitelné. Jedna z kamarádek, říkejme jí Srnka, začala před rokem chodit na sebeobranu pro ženy a začátečníky a po skončení kurzu pokračovala na karate. O tom co je to za cvičení si dnes povíme. Chodívala tam s kamarádkou, která ale poslední dobou moc nechodí a tak Srnka cvičí s ostatními účastníky a v hospodě pak kamarádkám vypráví jaké to bylo a co se naučila a často taky jak ji tam zbili. Shání parťačku na tréninky, protože kamarádky se budou bít trochu s citem, ne?

Co se tam člověk naučí? Srnka se tam naučila fakt dobře padat. Když před časem jely na koloběžce a Srnka spadla, nestihly ostatní 2 ani zabrzdit a ohlédnout se a Srnka už zase jela a vypadala, že to snad ani nebolelo. Odřenou krvavou ruku oprášila a zajímalo ji spíše, jestli přežily kalhoty. (Nepřežily, bohužel je na nich vidět odřenina a tak bylo – taky bohužel – třeba koupit nové, preventivně 2 páry. Bylo to trápení – která žena ráda nakupuje a plní skříň novým oblečením…?)

Srnka ví, jak se bránit, když na ni někdo vytáhne nůž (je třeba se krýt rukou otočenou hřbetem k útočníkovi, to aby nepořezal šlachy), ví jak sundat na zem i velkého chlapa tím, že mu dlubne rukou kousek do podkolenní jamky. Případně ho chytne zezadu za nadočnicové oblouky a stáhne ho dolů na zem. Umí dát druhému pěstí a přitom se schovat za svoji druhou ruku. Srnka to kamarádkám někdy ve městě i ukazuje a zkoušejí si jak to dělá. Kdo to vidí, musí se válet smíchy, takové divadelní představení se vidí jen jednou měsíčně. Jenže, kde si o tom máme popovídat a ukázat si to, když bydlíme daleko od sebe? Nedávno při diskuzi v hospodě rozesmály i kluka vedle u stolu, který zpočátku vypadal, že je na rande. Jeho dívka to nesla trochu hůř, asi nakonec zjistila, že je na schůzce, ne na rande. Pokud zná ten rozdíl, který je popsán v předchozím článku. Že takhle narušily schůzku (či rande) všechny kamarádky mrzelo. Nikdo neví, co toho kluka tak rozesmálo na dotazu: „Takže jí musíš dát pěstí první?“ Ale pár minut pak seděl otočený k nim a ne ke své dívce. Dívka měla ale výdrž, protože se nezvedla a neodešla. Chudák dívka ať to s nimi skončilo jakkoliv. K výkladu cviků má Liška vždycky spoustu blbých dotazů, které výuku trochu shazují, ale ona si nemůže pomoct. Kluka možná rozesmála i ta představa, že by dostal takovou srandovní malou pěstí některé z nich a měl si toho všimnout.

OTÁZKY

Každopádně… až přede mnou bude někdo máchat nožem, tak se ubráním jenom tím, že budu ty rány krýt, jo? Touhle rukou s obvodem asi 10 cm? A až budu mít ruce nasekané na nudličky, tak on přestane? A kolikrát budu umět tou pořezanou rukou něco krýt a nechat ho říznout ještě? A udržet ji v nějaké poloze? A když někoho hážeš přes rameno, tak fakt přehodíš i toho instruktora a ne jenom malou holku? („No jasně, musíš si ho k sobě přitáhnout.“ Aha – představuju si libovolného muže, jak ho chytám za košili a táhnu k sobě a on – ač nechce, a je 2x tak těžký a o 30 cm vyšší – najednou letí přes rameno. Dobrý. Myslím, že by to neklaplo ani u jednoho chlapce, kterého znám. Snad možná u dávného známého, který se jmenoval po zvířeti, které požírá oříšky a byl to jediný muž, na kterého se Liška dívala dolů, protože měl snad jenom metr pade. Ale i ten měl s největší pravděpodobností větší sílu.)

A když mu budu podrážet nohy u té podkolenní jamky, tak nedá mi náhodou do hlavy kolenem? Jak se v tuhle chvíli kryje hlava? („No nekryje, ty to uděláš tak rychle, že si nevšimne. Ale musíš si dát pozor, ať tam nenecháš ruce, jinak jak se mu podlomí noha, tak ti ruce buďto zlomí a nebo spadneš s ním.“ Hmmm. „Hehe. Moje sebeobrana skončí tak, že budu ležet na útočníkovi! Já mu vlastně pomůžu!“) A když mám toho útočníka chytit za nadočnicové oblouky zezadu, tak když má metr osmdesát, jak na něj dosáhnu? Mám s sebou nosit stoličku? Nebo mu řeknu: „Hele, počkej, stoupnu si tady, dřepni si, prosím tě, ááááá, mám tě, ležíš, chachá, tos nečekal, co?!…“) Srnka má těch keců už asi plné zuby a navrhuje, ať jde Liška někdy s ní (v podtextu a v očích se zračí „když jsi tak chytrá“). To byl červenec. V červenci se necvičí. Příště se dozvídají, že se učili kopy do žeber. Bylo to celkem těžké, žebra jsou dost vysoko. „Fakt?“ diví se Liška a říká si, že zas tak ne. Dělají si s kamarádkami společnou fotku a aby nebyly neustále stejné, stojí jako čápi – na jedné noze, s druhou zvednutou, pokrčenou v koleni. (Ano, jsme dospělé, úspěšné a normální a bavíme se o čápech – proto se taky jako čápi fotíme.)

Holky na Lišku koukají: „Hej, ať si nevybiješ zuby tím kolenem, kam jako dáš tu nohu?“

„No tak normálně, jako čáp, ne?“

„Hej ale že by ti šly i ty kopy? Ukaž jak bys udělala toto,“ ukazuje Srnka a kope před sebe.

„Takhle?“ Kopu a noha je ve výšce jejího krku (zas je ale třeba říci, že Srnka není nijak ohromně vysoká). Později se dozvídám, že to možná bylo majgeri, resp. spíše asi parodie na majgeri.

„Ty brďo, musíš jít se mnou na cvičení ještě teď, já to všem řeknu! Jak cvičíš, co děláš, že dáš nohu takhle vysoko?“

„No tak na škole jsem chodila chvíli do pilates a zkoušela všechno co bylo zadarmo a teď jezdím na koloběžce, tak jednou týdně (srpnový edit: 1x měsíčně), do 5 km, takže nic moc, kondice žádná. Ale na rehabilitacích mi kdysi doktor říkal, že mám hypermobilní klouby, takže to bude z toho, jsem se tak narodila.“

„No, tak to jim tam řekni! Jsem se tak narodila! Kluci, vy trénujete? Já to umím jenom tak, jsem se tak narodila!“

SRPEN

Kývu, že tam teda jednou v srpnu zajdu a zjišťuju podrobnosti. V čem se cvičí? A máte tam taky tatami jako v judu nebo je to obyčejná žíněnka? Tatami mě zajímá, z rozhovoru s Lukášem Krpálkem vím, že tatami není měkké (měkká?) a já chci padat do měkkého. Žíněnka měkká je. Asi. (Kdy jsem byla naposledy v nějaké tělocvičně? No jasně, před 16 lety. Tělocvičny jsou odporné. Proč bych tam chodila.) Možná totiž umím kopnout vysoko, ale bez síly, rychlosti a techniky, takže budu k smíchu a budu padat. Srnka cvičí v tričku a legínách, tak jako většina těch, kteří chodí do téhle tělocvičny. V srpnu se cvičí karate a tak snad když jdu na karate, tak potřebuju pořádný župan, ne, tvrdím. Srnka se začíná bát a mé nadšení mírní.

„Musím se zeptat kluků., jestli můžeš přijít.“ Spíše jde ale o obavy, že vběhnu do tělocvičny a vybafnu: „Hehe, kluci, proč jste přišli v županu?“

Jestli to kluci nedovolí, v září je nábor, to půjdem, dozvídám se. V parku okolo prochází holka, která tam chodí taky a vždycky Srnku hrozně zbije. Nedávno ji za nohu odtáhla ze žíněnky. Jak prochází, podívá se na mě a já mám pocit, že mi právě zlomila ruku.

Nedávno se učili se sekat rukou do krku. Je u toho třeba zatnout svaly na krku, pak to nebolí. Aha. Jak se zatínají svaly na krku? Kde jsou svaly na krku? Bylo zjištěno, že ovládání svalů na krku ve smyslu jejich zatnutí není. Maminka s tatínkem to zapomněli dopojit.

„Jak teda zatínáš krk? Vždyť to nejde. Vždyť ten krk krčím a nezatínám.“

„No mi taky ne. Já se ptala téhle holky, co se mnou byla ve dvojici, má černý pásek a ona mi řekla, že neví a tak mě sekla, že mě to ještě furt od před-včera bolí.“ Holku pomlouvám a plánuju, že ji jednou v odvetě taky zbiju. Kdo to kdy viděl, povyšovat se takhle na slabšího a začátečníka, když se ještě slušně zeptá? Asi má něco s egem, sebevědomím a nebo obojím. Představuju si, že pokročilý se bude naplno bít se sobě rovným a začátečníka trochu ušetří a spíš mu pomůže vůbec najít tu techniku, ne? Asi teda ne. Doufejme, že zamindrákované slečně to někdo vrátí.

„Hele a když cvičíš v legínách, jaký máš pásek? Jaký budu mít pásek? Já bych chtěla zelený. Nebo fialový.“

„No tak já nemám žádný a kdybych měla kimono, tak bych měla bílý, teď už možná žlutý. Ale kluci mají černé, barevné a někteří tam mají takové proužky. No a zelený u nás není.“

Tak má to smysl, když není šance dostat se na nejhezčí úroveň – zelenou s proužkama? Váhám, jestli tam vůbec jít. Zamindrákovaná blbka mě bude mlátit do krku a ještě nebudu mít nejhezčí pásek? Fňuk.

„Neboj, v začátečnících se s ní nepotkáš a nebudete se bít hned první hodinu, to budete boxovat do lap a zkoušet se krýt. Sparingy jsou až v půlce kurzu.“ OK. Zbije mě až v listopadu. Ale co je to proboha lapa? Co je tohle za slovo? Bude to po mě lapat? Nebo budu lapat já, třeba po dechu?

PRŮZKUM

Doma začíná podrobný průzkum. Zapomněla jsem samozřejmě jméno toho místa, kam to máme jít, ale vím, že je to jediný karate klub tohohle typu ve městě. Hehe. Určitě bude v tomhle malém městě několik karate… No. Je. Byly nalezeny 3 a všechny pečlivě prolustrovány. Kam, že to jdeme? Nacházím na fotkách kamarádku. Aha, tady. Část lidí má na fotkách legíny, část kimona. Kimono si pro jednou (ani pro případ, že půjdu na celý 3 měsíční kurz) kupovat nebudu a legíny taky ne, takže hledám co ze skříně by se hodilo. Když už mě zbijou, tak u toho chci mít aspoň styl, že. Z fotek zjišťuji, že když se cvičí s mečem, mívají dlouhé volné kalhoty. To je asi aikido. OK. Na aikido se nosí kalhoty, co vypadají přesně jako moje plážové (!) vezmu si je. A tričko budu mít volné, s olympijskými kruhy. Lukáš Krpálek říkal, že má někdy spálené prsty z toho, jak se tahají za kimona a olympijské triko není hebké a bude možná klouzat. Ač teda v karate se asi za kimona nechytají. Aspoň ale neuvidí, kde je koleno a žebro a kopnou si do látky, to je rozhodí a spadnou. No a nebudu v kalhotech na aikido vypadat blbě v klubu, kde dělají karate, kde já přicházím na sebeobranu a ne na karate? A když navíc aikido vypadá srandovně? Karate srandovní není. Jestli něco dělat v trojúhelníku aikido-sebeobrana-karate, tak karate. Budu tam srandovní? No, budu. No a co.

DOMÁCÍ DISKUZE

Říkám doma Milému co jsme to vymyslely. Očekávám nesouhlas, protože nerad vidí moje modřiny a když si jich umím udělat několik denně na zahradě nebo ve spánku (nedávno jsem si během spánku přivodila na ruce 5 cm šrám, který zdá se skončí jizvou, jak asi přijdu od tama…?)

Milý jemně nesouhlasí a se starostí v hlase se ptá: „Ale kdyby tě to mělo bavit a chtělas chodit pravidelně, tak by sis našla jiný oddíl, že?“

„Jak jiný?“

„No nějaký… normální, tradiční, kde bude opravdové karate, ne takovéhle… a ještě pro ženy. Naučíš se tam věci, které prakticky nepoužiješ a budeš mít jenom falešný pocit bezpečí.“ Tváří se nespokojeně.

„A když jsi chodil na judo, jaké to bylo?“ V očích mu blýskne pohoršení a smutek.

„Já jsem chodil na karate! Sensei nám vykládal i karatistické příběhy a bavili jsme se o historii, to není jenom kopání, je to i filozofie, tradice, je to vznešené a na úrovni, cvičíš kromě síly i výdrž, odolnost, psychiku, vytrvalost…“ postupně ztišuje hlas „ ič, ni, san, jon, go, roku…,“ brouká.

„Co to říkáš? Borůvky?“

„Počítám do deseti, jestli jsem to ještě nezapomněl,“ říká smutně a já musím apelovat na maminky, aby synům nezakazovaly koníčky, ani v návalu paniky a strachu co z něho bude, když se neučí, protože výsledek bude, že se nebude učit a pak ani hýbat a po letech ho to bude mrzet.

„Kdo je sensei?“ ptám se.

„No učitel, člověk, který karate učí a vede žáky. Kdo to učí Srnku?“

„Instruktor, Aleš.“

„Instruktor,“ znovu nespokojeně vydechne a já dodávám, že je určitě i sensei.

„Já najdu nějaké klasické kumite, jo?“

„Kumite? Co je tohle za slovo!? Máte tam i normální výrazy?“ Milý ukazuje, jak 2 kluci v pyžamech poskakují. Jeden se kryje a druhý ho chce sejmout pěstí.

„Hehe, jak to dělají?“ Zkouším do prázdna.

„Co to děláš? Jedeš na koni?“ posmívá se Milý. Já si uvědomuji, že se vlastně i cítím, jako že jedu na koni, musí být sranda to vidět.

Milý je tím výsměchem pohoršen. Karate je vznešené a holky se mu chechtají. Má se cvičit ve vší vážnosti a při vstupu do tělocvičny se ukláníme, stejně tak i na začátku a konci zápasu. Tedy kumite, pravděpodobně. To Srnka nedělá, nikdo u nich.

„A komu se klaníte? Žíněnce? Tak já se jí ukloním, když jí to udělá radost! A ušiju si do té doby i pravou taštičku komebukuro!“

Milý neví, co je komebukuro a tak ho poučuji, že je to tradiční Japonská taštička na rýži. No a když jdu na karate, tak se musím i živit rýží, že? A musím si ji s sebou přinést, možná to potěší žíněnku! Možná, když bude prázdná, mi do ní někdo trochu rýže dosype.

Myslím, že toho dne asi ob minutu lituje, koho si to kdysi neuváženě nastěhoval do bytu a snad si i vzpomíná, jak se mu vysmívala za maškarní oblečení, co se nosí na kolo. Jenže – kdo kdy proboha vypadal jinak než směšně ve vypolstrovaných elasťákách na kolo…? To už je opravdu mnohem lepší cvičit v županu.

ČEKÁNÍ

Uběhne víc než měsíc, se Srnkou jsme od té doby v pravidelném kontaktu, cvičit byla, ale už neříká, kdy se teda domluvíme. Tuším, že ji moje blbé kecy vyděsily, takže se připomínám a slibuji, že se nezeptám proč mají všichni instruktoři či sensejové bílé pyžamo a nebudu ani říkat: „No ale přesně takovou toaletu jsem si nechávala šít, ale ti naši návrháři! Vždycky jim ze všeho vyjde jenom župan! Máte to taky tak, že?“ Do doby než budu umět přehodit přes rameno největšího člověka v sále si kecy o županu odpustím. Slibuji. A kdyby náhodou tahle záliba pokračovala (což se nedá moc očekávat), tak taky, protože cvičíme ve vší vážnosti a shazovat jen tak něco vznešeného není hezké a ztrácí to pak i vtip.

Pojďte si tedy kopnout do volné látky, do žebra se totiž nestrefíte! Mám ještě skoro 3 (2?) týdny na přípravu, pak začínáme. A možná zvážím i ty legíny, ať nedělám kamarádce ostudu.

Pozn. zdroj náhledového obrázku – cartoonstock.com. Vlastní archiv tentokrát nevydal nic vhodného.

Protože každá holka musí jít s kamarádkami na film Barbie, byla v kině i Liška. Ve správném růžovém outfitu, samozřejmě. Bez stylu do kina nelez. Toho dne bylo teplo a Liška běhala po městě v růžové midi sukýnce s barokními vzory, bílé krajkované halence, perlovou čelenkou, náušnicemi a náhrdelníkem, bílým svetříkem, protože v kině bývá zima a s béžovou chlupatou vestou. Na nohou měla zlaté boty. Byl to kýč a bylo to fakt dobré, jeden z kolegů Lišce pochválil tu deku a ptal se jak je to s pohodlím. „Je v tom horko jako prase, ale Barbie necítí horko, víš?“ „Hmmm. Jo.“ Odpoledne si Liška sedla v kavárně, kde jí zase nechtěli dát kafe s růžovým tonikem. Nechtějí jí ho dát nikde. On je totiž pomerančový. „Ok, říkejte mu jak chcete a dejte tam co chcete, já to vypiju. Jen ať je to studené a kafe,“ směje se Liška na servírku. Až se sejdou všechny, jdou do kina. V sále je dusno, klimatizace byla puštěná naposled asi před měsícem. Liška zjišťuje, že není Barbie a že horko cítí. Ukrutné. Počáteční scéna horko rozhání, není to film pro malé holky a ten styling a výtvarno Lišku uchvátí (jak mohli proboha po takovém začátku tak zničit konec, proč ta poslední příšerná půl hodina?!). Ve filmu se dovídáme všechno o Barbie a o tom, jaký život má Ken. Kde vlastně bydlí Ken? A jaký je?

Po filmu s kamarádkami probírají jaké to bylo a taky to, jak vypadá ideální žena a co říkali ve filmu. Je krásná, ale ne moc, aby nepoutala nadbytečnou pozornost a nebyla příliš vyzývavá. Taky nesmí brát pozornost ostatním ženám. Je šikovná, ale ne moc, aby nezastínila ostatní. Má kariéru, děti, rodinu, dokonale uklizený dům, vypadá vždycky skvěle, vždycky se usmívá. Je inteligentní, ale ne moc, aby mohla ještě obdivovat Kena. Je silná, ale ne moc, protože pak by byla už příliš zmužnělá (a Kena by nepotřebovala). Je citlivá, ale ne moc, protože to by byla hysterka. Je výřečná, ale ne moc, protože pak Vám z ní praskne hlava. Má kariéru, ale když jí opravdu dosáhne, vyčítají jí, že zanedbává rodinu. Pečuje o děti, ale když je s nimi pořád, tak je puťka, co se nechá živit, protože má přece dělat kariéru. Když nemá děti, tak je kariéristka, která se žene jenom za penězi a mocí.

PŘED ULOVENÍM

No a co teda Ken? Jaký je ideální muž? Pro další vývoj diskuze je důležité znát její účastníky. Liška byla v kině s třemi kamarádkami. Můžeme jim říkat Srnka, Myška a Kuna. Kuna a Srnka jsou nezadané, Myška s Liškou mají dlouhodobý vztah. Což je taky důležité, ty s dlouhodobým vztahem mají trochu pragmatičtější názory a už asi dávno přišly o iluze a romantické představy. Navíc se liší ideální muž v představách, při seznámení a pak ten, který je doma. Myška s Liškou mají podobný pohled a myslí si, že ideál není, musí tam být TO, co dva lidi přitáhne bez ohledu na okolnosti nebo v rozporu s jejich nejlepším úsudkem. Pro dlouhý vztah je pak důležitý hlavně společný pohled na život a životní filozofie než cokoliv jiného. Aby to nebyl hajzl, byl milý, ženu podpořil a pomáhal, sdílel věci třeba jen tím, že vedle sedí a nic neříká, protože i to může být velká podpora. No a hlavně, nesmí být blbej. Když je chytrý, je to skvělé a když je chytřejší než žena, tak je i prostor pro obdiv. K čemu je důležitá barva vlasů? K čemu jsou vůbec vlasy? Není důležitější to, že umí analyzovat věci, situace, předvídat, že vidí za dva rohy? Že se podělí o nejcitlivější věc, o kterou se fakt bojí? Že třeba nechá ženu sáhnout na reprák? (Na reprák a videa se nesahá, ale když je to dovoleno – to je přece více než třeba vlasy!). Vykládá Liška kamarádkám. Ty souhlasí jen částečně. Uráží je, že se nesahá na videa a repráky. Jenže co když je tady zkušenost, že někdo v minulosti reprák zničil, video poškrábal… a pak řekl: „Hmmm, to si spravíš, že?“ A zmizel.

Filmový ideál Kena je asi Johny Depp v Co žere Gilberta Grapea, Gregory Peck v Prázdninách v Římě, Vincent Cassel ve Východních příslibech a nebo Christian Bale v Le Mans ´66 (jaký tam má drzý výraz!).

Ale zpátky k diskuzi. „Muži nejsou, kde se mám seznámit?“ ptá se Srnka.

„Já se seznámila v práci, v obchodě, v letadle, ve vlaku, ve škole, v hospodě…“ vyjmenovává Liška.

„No jo, jenže ty se s nima začneš bavit. Ale o čem?“

„No tak jak se chceš seznámit beze slov? S klukem v letadle jsem mluvila o tom, že sedíme nad křídlem a že je to asi nejhorší místo a jestli se taky bojí, že spadneme. On se ale nebál, protože je pilot (o tom, že je povolání často vymyšlené Liška ví, byla už na party s moderátory z televize, rádia i se zubaři – kdo kdy na party nebo při seznámení řekl: „Jsem finanční úředník?“) a pustil mě k okýnku a kecali jsme o letadlech a letištích, on letěl z Frankfurtu, kde je prý letiště hrozné a já z Amsterdamu, kde je to na první let fakt velké a pak jsme se už neviděli.“

„Pilot. Proč sis nevzala číslo?“

Čímž se dostáváme k dalšímu důležitému bodu toho, jaký je ideální muž. Je krásný, mladý (muži se dožívají průměrně méně než ženy a aby nám dlouho vydržel, je lepší, aby byl tak o 5 let mladší) – jenže který kluk chce mít starou bábu na krku? Lišce bylo letos 35. O 5 let mladší kolega se na ni dívá jako na babičku. V lepší případě takovou divnou tetu s dekou na sobě, o které ta pomýlená chuděra tvrdí, že je to kožichová vesta. Bráno tímto parametrem, muži opravdu nejsou. Ideální muž cestuje do dalekých krajin a je aspoň o hlavu větší, prý abychom k němu mohly vzhlížet a nosit bez obav podpatky. Je tmavovlasý a modrooký. Má sixpack a je svalnatý. Když jde po městě, všichni na něj koukají co je to za krasavce. Je to lev salónů, může mít každou holku, na kterou ukáže. Má dům, dobré auto a nějaký zajímavý koníček nebo několik. Má rád sportovní auta, Hi-Fi, skáče padákem, je horolezec, hraje na kytaru ve vlastní kapele, kreslí, má motorku, drahé hodinky  a je centrem veškerého dění. Když se s ním žena objeví ve společnosti, tak na ni všichni koukají jako na tu nejúžasnější bytost, která ulovila JEHO. K tomu všemu jak úžasně vypadá, jak je zajímavý a zajištěný, ještě navíc pere, vaří, uklízí, chce rodinný život, stará se o svoji ženu a chce děti, o které bude pečovat. Zmínila jsem práci? Má dobrou velmi zajímavou práci, pracuje ve vývoji v Hamamatsu Photonics a všechny výdělky dává do společné domácnosti. Možná je pilot. Podniká s něčím fakt cool. Tolik k tomu, jaký je ideální muž před tím, než je uloven a ochočen.

PRVNÍ RANDE

Předně je třeba si říct, jestli je to rande nebo schůzka. Myška s Liškou koukají na kamarádky. Jak jako? Rande je, když čekám vztah a schůzka je pracovní, když domlouváme kšefty, ne? Ne. Rande je, když z toho kouká ideální bezvadný muž. Schůzka, když jdeme ven proto, že by něco mohlo být, ale je dopředu jasné, že to nebude úplně ono a že nejspíš bude jen jedna. Rande má šanci na pokračování. „Hele ale přece nikoho netahám ven, když vím, že to je k ničemu a že nemám zájem, ne? Přece jdu trávit čas s někým, kdo mě aspoň trochu zajímá?“ Ne vždycky, důvod téhle podivnosti se nepodařilo zjistit.

Na prvním rande to má muž těžké. Prý se sluší přinést dárek, říkají Liščiny kamarádky. Měl by být nápaditý, ne úplně levný ale ne úplně drahý. Aha? A holka mu má něco dát? Ne. A jaký má vymyslet dárek, když ji vidí poprvé a ví o ní kulové? Má to být koupená kytka? A to s ní pak budu celý večer chodit a tahat ji? Aby zvadla? Luční kytka nestačí? Může, ale záleží na okolnostech.

Dále je třeba vybrat správný podnik, kde se setkají. Ne úplně nuzný ale ne úplně nóbl, to by se tam dobře necítila. Jde souhlasit s tím, že to není u nikoho z nich doma. Mezi kamarádkami existuje pár historek o tom, když proběhlo rande doma a zpravidla to bylo špatné. Dále je třeba citlivě volit občerstvení. Existuje historka o tom, že druhé rande nenastalo, protože ten hnusný darebák koupil popkorn. Slaný. Vždyť jsou z toho pupínky. Aha! Liška je asi muž. Myslela si, že slaný popkorn by byl nejlepší volba, protože sladký zkazí siluetu a bez příchuti nikdo nejí. Shodou okolností Liška zná i onoho darebáka a tak se ptá jak to bylo s popkornem. „Já se ptal jestli si dá, ona řekla hmmm a že je jí to jedno.“ Ideální muž by měl tedy ještě číst myšlenky. To je vlastně jeho nejdůležitější schopnost. No a platí útratu. Z vyprávění kamarádů bylo zjištěno, že existují holky, které si cíleně koupí to nejdražší z nabídky restaurace. To jim jako není blbé? Proč si nedají něco, na co mají chuť? To nejdražší si přece beru maximálně na firemní večeři, kde platí nějaký vlezlý obchodník a ne někdo, s kým chci nakonec žít, ne? Ne vždycky. Liščiny kamarádky se shodují, že někdy si schválně dají něco levnějšího, na co nemají takovou chuť, protože je jim to vůči muži blbé. Liška má šlechetné kamarádky a je na ně pyšná.

PO ULOVENÍ

Jakmile je ideální muž nastěhován domů, jsou na něj požadavky stále stejné, ALE. Aby měl ty svaly, musí je nějak udržovat. Chodí cvičit. No a nechodí náhodou cvičit moc často? Neměl by být radši doma a pokosit trávu? Má rád sportovní auta, v garáži to vypadá dobře, ale víte kolik stojí servis? Nové přední brzdy na to placaté auto? Letní i zimní sada pneumatik na Polo vychází zhruba stejně jako jedna sada pro některé z aut na litých kolech a těmi litými koly to nebude. A nejezdí muž náhodou zbytečně nebezpečně? Jak Lišku poučil už Milý, otáčkoměr na MG ZS z počátku tisíciletí má červené pole až od 7 tisíc a je to tak proto, aby se využíval celý. Navíc nestačí mít starý reznoucí sedan, ač je to šestivál s legendárními klapkami VIS, které zajišťují unikátní zážitek a čím víc otáček tím větší zrychlení a požitek z jízdy. Aut je třeba mít víc. Myslím, že ideální číslo bylo 10 (lehké malé na okresky, silnější extrémnější na okruh, pohodlné svižné do práce, roadster na kochání, velké rodinné, aby se tam dalo zabalit 10 dětí na týden a ještě pořád zbývalo místo, gétéčko na pohodlné dálkové trasy…). Auta musí někde stát, platit se jim pojistka, servis a pečovat o ně. A jezdit s nimi. Ona by si možná ráda zaletěla do Ománu, jenže půl z potřebného rozpočtu sežral servis, poplatky, benzín a pneumatiky. A víte o tom, že Nissan 350Z je bezporuchový držák, poslední moderní sporťák starého střihu, bez turba a s šestiválcem? A že postupně drahne? Je třeba ho koupit už!

A to jsme ještě nevyjeli z garáže. Když řekne, že se jde projet, tak si partnerka neříká jaký je to ale krásný koníček, ale buďto jede taky a doufá, že přežije a nepoblije se a za odměnu si na konci dá zmrzlinu a nebo nejede a je doma jako na trní, jestli nepřijdou policajti s oznámením, že našli nabourané auto. Slyšet ve 2 v noci „Otevřete, policie“ není nic moc, ač to byl jiný příbuzný a ne vlivem projetí se, kdo tenhle zážitek připravil.

Pak je tady Hi-Fi. „Nevadí ti velké repráky v obýváku?“ sondoval Milý na začátku vztahu. Co by vadily, tvrdila Liška, myslejíc si, že velký reprák je třeba 2x větší než bedničky ze sady Genius Slim Star k počítači. Ne. Velký reprák je Lišce po prsa, když si na něj sedne, tak to vydrží a když se pustí na hlas tak se chvějí stěny. Současné letité repráky by si určitě zasloužily výměnu. Třeba za Nautily 801 od B&W. No tak proč ne, jsou hezké, šikmá plocha nahoře sice znemožňuje umístit tam nějakou ozdobu (kytičku třeba!) ale co už. Z boku opravdu vypadají jako mniši. A jejich první verze je opravdu tvarově inspirovaná tím zvířetem. Tak jo, říká Liška, netušíc, že Nautily stojí okolo 150 tis (ale ještě dneska se k nim dělají repráky! Ty potřebujeme dokoupit taky!). Liška lapá po dechu a jde si pustit hudbu z mobilu. Zvuk je ale strašný. Proč jako nebyla ponechána ve sladké nevědomosti toho, jak vypadá kvalitní zvuk? Mobil a Genius Slim Star bývaly dobré. O Nautilech se jednou za čas prohodí slovo. Postupem času se začínají líbit. Nautily jsou fakt hezké. Elegantní. Co když je nakonec bude chtít i Liška? Říkal někdo něco o Ománu?

Výčet hraček není u konce. Jsou tady hodinky, rybářské pruty, kalkulačky, nářadí a přístroje na všechno. Šroubky. Baterky. Pinzetky na drobné součástky. Elektronika. Všechno jsou to krásné věci,  co se hýbou, mají tlačítka, jemnou mechaniku, podsvětlení, když se nahne ruka, rožne se na chvíli displej, dvaadvacátá sekera s unikátním ostřím a patnáctá pistole… jsou toho plné šuplíky a police. Párkrát to ženě ukáže, někdy o něčem z toho nadšeně mluví a ona vůbec netuší o čem ale tváří se, že ví, dělá mu to radost. Časem pochytí, že nejlepší značka kalkulaček je Texas Instruments a že Blackberry Passport byl fakt úžasný nerezový telefon. A pak nadšeně ukáže: „Tady prodávají první telefon Philips Fizz! A támhle jsem našel nové hodinky, jsou to ty Casia, co jsem měl jako malý!“ Následuje technická přednáška o tehdejších hodinkách, o milionu různých typů a o tom, jak složité bylo najít přesně tyhle jenom podle tvaru displeje. Nadšení z jeho nadšení časem střídá otázka: „Zlato a nemáš těch hodinek  (možno dosadit libovolnou jinou věc) už dost?“

A pak jsou tady koníčky, které neberou tolik peněz, ale času. Třeba kreslí. Celý den. Navíc se tím i živí, je učitel výtvarky a umělec. Nemá čas jít na brusle, protože obraz je třeba dokončit a je třeba ohodnotit práce studentů. Kamarádky sedí venku. „Petr každý den celý den kreslí, je to krásné, ráda ho u toho sleduju. Je úžasné vidět jak něco tvoří.“ Po 3 letech je Petr stále stejný, ale situace přece jen jiná: „Petr každý den celý den kreslí, je to pěkný opruz, vůbec se mnou nechodí na brusle.“ Petr končí vyměněn. Jeho následovníkem je parašutista. Každý víkend skáče padákem, dobře vypadá, je přátelský a když s ním jde holka městem, všichni se otáčejí. Je to cool. Pak je na světě dítě a padák už není cool vybavení v předsíni, ale krám, který by se měl prodat. Má otec od rodiny každý víkend riskovat život? Neměl by radši malého učit na kole? A není na letišti zbytečně moc holek? „Zlato, co kdybys přestal skákat? Tehdy, před lety na druhém rande jsi naznačil, že o tom uvažuješ.“ Parašutista je nakonec vyměněn.

Ideální ochočený muž je doma, se ženou a dětmi, seká trávu, vyrábí truhlíky, učí děti jezdit na kole, uklízí a vaří. Je rád? Určitě. Kamarád jednou Lišce říkal, že chtěl jít včera cvičit, ale žena mu vysvětlila, že chce o dost více zavařovat broskve a tak ji poslechl. A líbilo se mu to. Žena má totiž vždycky pravdu. A není toho na ni někdy trochu moc?

Proč rovnou nehledáme kluka, který není zpočátku tak oslnivý a chceme je předělávat? Proč když si najdeme lva salonů, tak nám pak vadí, že zůstal stejný, balí holky, kreslí a skáče padákem? A proč jsou hodní kluci sami? Liška má několik svobodných kamarádů a kamarádek a snahu aspoň některé z nich seznámit. Kluci nikdy na návrh neřekli ne. Holky i přes stěžování o nedostatku mužů snahy bortí. Proč jako? A když hledám tu dokonalost, tak nabízím ji taky? Mám sixpack? Dům, auto, kariéru a jsem nejkrásnější na světě? A nemají to s námi muži docela těžké? Neplatí, že žena neví co chce a nedá pokoj, dokud to nedostane? A kolik těch ideálních partnerů, kteří mají taky zájem, za život potkáme? A kolik je na to hledání času? A proč mu prostě neříct, že nežeru popkorn než se upejpat a pak být naštvaná, že to nepoznal? A proč nechytit šanci na seznámení za pačesy a nezkusit jít na rande s klukem, který neodpovídá ideálu ale není trotl? On není ideál, to bude někdo jinej. Jenže kde je někdo jinej?

Moc ráda cestuji a je docela jedno, jestli daleko a nebo cesta vede kousek za jedli na konci zahrady, podmínkou je že to musí být nové nebo oblíbené místo. Místo, kde třeba ani „nic není“, ale líbí se mi tam, to pak můžu na takové místo jezdit pořád. Dneska mám ale chuť napsat o tom, jak se cestuje a chodí ven samotné holce, když ještě navíc vypadá, že neumí do pěti napočítat a ještě nedávno vypadala velmi mladě. Všechny příhody jsou starší 5 let a odehrály se ještě v době, kdy Liška mladě opravdu vypadala. O šedinách a vráskách třeba příště.

Z Instagramu znám ženy, které cestují samy, všude se mají skvěle, všichni jsou k nim milí a ještě nikdy nepotkaly divného týpka. Ze svého okolí znám spíše ženy, které samy necestují. Já jo a ač to nakonec vždycky skončilo dobře, tak musím říct, že divní týpci se na mě lepí jak vosy na med a nejsou na mě vždycky všichni vřelí a hodní.

Na akci

Úplně první vzpomínku na divného týpka mám z Rezonů. Rezoni jsou světoznámá kapela, pravděpodobně z Klimkovic. Znuděnějšího zpěváka, než jakého měli před 20 lety, by snad nešlo najít. Není se mu ale co divit, protože tehdy hrávali na nejzapadlejších zábavách hlavně jako revival Kabátů, v repertoáru měli i pár heavy metalových kapel ale…. rozsah jako Eric Adams neměl a mě to vždycky trápilo poslouchat, jinak nic proti heavy metalu a Rezonům. Navíc lepší nějaká zábava než žádná. Do 16 let mi na takových akcích bylo fajn, byla jsem dost škaredá na to, aby si mě nikdo nevšiml a nechal mě být. Což mi bylo líto, ale to jsem netušila, že mám být ráda. Od 16 let se na mě vždycky lepili týpci, o které holka moc nestojí. Většinou byli na můj tehdejší vkus strašně staří (tak okolo 35) a chtěli si povídat o svojí ženě, se kterou to neklape, rozvádějí se a nebo už se rozvedli a ona jim chybí. To holku v 16 jednak fakt zajímá a druhak s tím i pomůže. Navíc fakt potěší, že se na jedné akci za měsíc baví s nějakým „dědou“, zatímco o rok starší Michal paří s kamarádkou. Ku cti všem rozvedeným mužům je třeba říci, že mě ani jeden nechtěl doprovodit domů, přespat ani ochmatat ale fakt by mě zajímalo, co je vždycky vedlo k tomu, jít si povídat zrovna za mnou.

Pak existovali týpci, asi o 10 let mladší než skupina rozvedených, ale pořád o 10 let starší než já, kteří mě chtěli doprovodit domů a když už mě doprovodí, tak by zůstali i přes noc, ne? Ne.

Tohle se dá na party vyřešit doprovodem kamarádů a od doby, co jsem se jednoho člověka neuměla zbavit jsem to důsledně dodržovala (tímto se omlouvám, že jsem popudila dívku svého souseda, když jsem na akci řekla, že já jdu domů jedině s Markem, on mávnul, že jasně a těsně poté jsme byli oba téměř zavražděni pohledem).

V lese

Lepší pro samotnou holku jsou cesty do lesa, tam není nikdo, kromě případných houbařů. No a když se i tak někdo objeví, co pak? Vždycky s sebou do lesa nosím nůž, vystřelovací, celkem velký, v případě sebeobrany bych ho nestihla ani vytáhnout a nebo by mi ho útočník sebral a bodnul za trest mě, ale pocit je s ním v kapse dobrý. Alternativa je šroubovák, ale ten je méně skladný, třeba ale kdyby ho útočník viděl, tak by se zasmál a zapomněl co měl původně v plánu.

Divného týpka v lese jsem potkala 2x. Vždycky se mnou byl Roník, který by ale nepomohl a útočníka by se ptal, kde jsou párky. Jednou jsem šla na houby, najednou se zjevil týpek okolo 50. „Slečno, co Vy tady, v lese, sama? Nebojíte se?“

Já s nožem a houbou v ruce a v záchvatu drzosti slyším jak říkám: „Hehe a koho? Jsme tu sami. To se mám jako bát Vás?“ Drze bez hnutí a s úsměvem hledím na něj.

„Víte, můžou se tady potloukat divní chlápci, odkud jste?“ ptá se divný chlápek.

„Jsem tady, ze včelína, měl ho tady děda a má ho tu teď otec, je to za rohem, otec už jde naproti, jsme domluvení tady u jeskyně, je tu v údolí všechno slyšet, dorozumíváme se hulákáním, protože tu není signál. Ooouuuooo, takhle, víte?“ hulákám. Týpek mi popřeje, ať to jde s houbama dobře a ať je hodně medu a mizí v křoví. Já se otáčím a ty 3 km ke včelínu uběhnu snad za 5 minut.

Po čase jsem zjistila, že pohodlnější než u včelína je parkovat u hájenky, aspoň pak nemusím mýt auto od bláta. Jednou jsem tak zastavila, vyložila psa a zjistila, že je ticho a hajný je asi v lese. Hmmm, aspoň neřvou psi, ale je to tu dneska nějaké divné, přemítám, už pár metrů od auta. Možná se sebereme a sjedeme dolů do vesnice. V tom zpoza stodoly vychází týpek a já vymýšlím co teď, neudělal ještě nic ale intuice říká, že nastal průser. Navazuje hovor, ptá se na hajného, přišel za ním. To určitě, myslím si. Tvrdím, že je vždycky v neděli doma, je to tátův kamarád, známe se a trochu lžu. Mě si hajný určitě nepamatuje, ač s tátou chodívají na kačeny, ale není tu, aby to řekl a je to úplně jedno, je určitě doma.

„Ale jak to, že neřvou psi?“ ptá se chlap.

„No, tak proč by řvali, nejste za plotem a oni pospávají.“

„Pospávají,“ říká týpek a jde ke mně. Já mám v ruce vodítko, možná, když ho stihnu odepnout z psa a hodit ho po něm, zamotá se a já stihnu skočit do auta. Při troše štěstí ho trefí karabina do ksichtu. Není kolem mě ani žádná větev, kterou bych po něm hodila, Ještě bych mohla použít vodítko jako bič, ale chytne ho, zatáhne a budu u něj už úplně. Hmmm.

„Co Vy tady vlastně děláte?“, ptám se couvám k autu a k hlavní cestě. Auta tu jezdí 90 a je tu zatáčka, těžko někdo zastaví.

„Co tady děláte Vy?“

„Já čekám na přítele, každou chvíli přijede, jdeme na procházku do lesa,“ říkám a stále couvám. V tom vidím zastavovat auto a v něm týpka kolem 30.

„No, to je on!“ říkám, mávám a utíkám k autu. Kluk vysedá, kouká.

„Konečně jsi tady, čekala jsem fakt dlouho!“

Utíkám k němu, chlap se otáčí, nasedá do auta a já jsem klukovi, který přijel dodneška vděčná, že to zahrál a nechal se i obejmout a ještě nabídl, jestli nechci doprovodit do vesnice, kdyby chtěl chlap obtěžovat později a zastavit auto někde v polích.

Dneska už do lesa moc sama nechodím ale přes tyhle 2 příhody mi přijde mnohem bezpečnější než město. Jaká je pravděpodobnost, že na mě někdo bude čekat někde za smrkem? A jaká, že bude někdo prudit ve městě, kde je plno lidí?

Ve městě

Ok, ve městě je hodně lidí, kteří případně zavolají pomoc. Zavolají? Ve dne snad. V noci je to jako v lese, s větší pravděpodobností potkat divňouse. To jsem šla jednou z Vánočního večírku, asi ve 2 v noci. Obvykle spím u kolegů a nebo pro mě přijede Milý, tehdy jsem ale řídila a zaparkovala schválně v centru města. Nebudu přece parkovat na kopci u policajtů, jako přes den, abych šla v noci přes park. Kluci ještě zůstávali na akci ale mě už to nebavilo, nabízeli, že půjdou se mnou až k autu a já je přesvědčila, ať se baví, sama ten kousek dojdu. Vždyť je to sotva kilometr, jsme v centru, všude lampy… v pohodě. Tak si jdu po městě a najednou za sebou slyším kroky. Ohlížím se a vidím týpka se psem, dobrý, říkám si, ale přidávám do kroku. Přidává i týpek. Zpomaluju. Zpomaluje i týpek. Zbytek cesty utíkám, cestou vytahuju klíče a jak zapadnu do auta a zamknu se, rozhlížím se. Nikde nikdo. Venčící týpek potkal hysterku.

Jenže ne vždycky je útěk neoprávněný. Pracovně jsem byla 2x sama v zahraničí a kdosi otravný se taky objevil, proto právě vím, že není bezpečnější město ani pohyb ve skupině.

V Holandsku jsem byla i s cestou 5 dní, většinově s programem do večera. Jeden večer jsem se toulala po Haarlemu a bylo to skvělé. Další večer jsem si zajela do Amsterdamu, projela lodí, chodila po obchodech. V 8 večer vlezu do sýrárny a vybírám dárky.

Sýrař kouká: „Vy jste tady sama?“

„No, proč Vás to zajímá?“

„Pro samotnou ženu po 9 hodině není ve městě opravdu bezpečno. Kde bydlíte? Doporučil bych Vám jet hned domů, do hotelu, kdyby nejel vlak, jeďte taxíkem ale nezůstávejte ve městě, vůbec tady nebuďte, vezměte sýry a jeďte prosím hned pryč.“

Popadám sýry a mizím, nádraží je hned vedle a vlak nějaký pojede. Určitě. Vyděšená dorazím do Haarlemu a opatrně se plížím ulicemi do hotelu. Nikoho divného jsem nepotkala, sýrař byl možná moc vystrašený. Další večer se domlouváme s kolegy, že zajdeme do města. Jde nás asi 10, skupina je roztahaná. Jdeme i do Red Light District, to přece nejde minout, když jsme tady. (Úplně upřímně by mě zajímalo, koho můžou ty holky v oknech nalákat, asi jsme na místě byli brzo, ale nebylo jich tolik jak se říká, ani jedna z nich nevypadala, že se těší na zákazníka a užije si to s ním a ani jedna nevypadala, že ví, čím se živí a že stojí/sedí v okně – na druhou stranu se nedivím, kdybych se měla vystavovat v okně, taky bych si něco dala, ať okno a zákazníka aspoň nevnímám). No a tak jsme s kolegy procházeli ulicemi, kecali (pokud se moje tehdejší angličtina dá tak označit) a v tom se kdesi ze tmy průchodu objevila ruka na mém rameně, která mě zastavila.

„Hey baby! You are so pretty, I would like to kiss you.“ Říká týpek pod mikinou, kde v tom stínu není vidět vůbec nic kromě svítících očí. Ruka mě táhne k sobě a já kompletně dřevěná vůbec nevím co se děje. V tom se objevuje druhá ruka, která mě táhne na opačnou stranu: „Get out…“ slyším a poznávám i nějaké nadávky. Mike kdesi z Manchesteru říká, že už půjdu jenom vedle něj a uvnitř skupiny a bude na mě dávat větší pozor a ptá se, jestli mi něco udělal. Neudělal ale kdyby chtěl, nestihnu ani vykřiknout a nikdo z těch asi 500 lidí co šli po stejné ulici by si taky nevšiml.

Podruhé jsem byla sama v zahraničí v Tel Avivu, kde byl taky celodenní program a volno jenom večer. Druhý den okolo půlnoci, po večeři, jsem se šla projít na pláž. O půlnoci na promenádě mezi hotelem Royal Beach a centrem starého města je asi 3x víc lidí než v celé Opavě přes den. Ač je 20 stupňů, mám dlouhou volnou sukni, svetr zakrývající lokty natažený až ke krku, tmavé barvy a stažené vlasy. Jsem daleko od domu a mám pocit, že nesmím vyčnívat. Jakmile vlezu na promenádu, vidím v dálce divného týpka, je snad nastřelený, něco huláká, máchá rukama, chvilkama běží. Sundávám boty a jdu s davem po písku, když se týpek blíží, uhýbám kus k vodě, aby měl volnou cestu. Týpek ale jde za mnou. Lidi jsou všude kolem, tak se nebojím.

Najednou stojí proti mně: „Hey baby! Will you marry me?“

„No, sorry, goodbye.“

„You bitch!“ Máchne rukou a bouchne mě lehce do břicha.

„Go away!“ křičím a chci utéct ale nechci se otočit zády. Týpek se sebere a jde pryč, tak ani dneska nenašel nevěstu. Ani jeden z těch lidí co chodí okolo se ani nepodíval ani nezastavil. A já přemýšlím, jestli kdyby měl v ruce nůž, jestli by si někdo všiml. Snad jo.

Ve veřejné dopravě

Ve veřejné dopravě jsou taky, ale tam to až na jednu výjimku, kdy jsem se schovala v davu bylo spíše vtipné. Jednou si ke mně sedl kluk, který zpočátku vypadal jako normální sympaťák, který chce zabít čas kecáním. Po dvou větách jsem zjistila, že jsem na technické přednášce o vlacích a že Opava je od Svinova ale fakt strašně daleko. Je strojvůdce nebo výpravčí nebo prostě něco dělá u dráhy. Jedeme zrovna s tímhle vlakem, touhle lokomotivou, na téhle trati je takováhle kapacita vlaků a takové napětí v drátech a rozpětí kolejí… zpočátku jsem se snažila tvářit, že mě to zajímá a na něco se zeptala, pak jsem ze slušnosti jednou za čas řekla: „hmmm“ a pak už ani to a jenom koukala z okna a týpek si stačil sám. Nakonec mi poděkoval za super pokec.

Když jsem studovala na Slovensku, jezdila jsem nedělním večerním rychlíkem do Žiliny. Jednou si do kupéčka přisedl přiožralý týpek a já vymýšlela co teď.

„Slečno, kam jedete?“ kouká a sedá si.

„Do školy, do Košic.“

„Aha, chrrrr, já jedu do Třince. Chrrr.“

Po pár minutách se budí. „Slečno, kam jedete?“

„Do školy, do Košic.“

„Aha, chrrrr, já jedu do Třince. Chrrr.“

Už vím, že to bude dobré. Celou cestu do Třince se jednou za čas můj nový kamarád probudí, zeptá se a usne a já vymýšlím nová města kam jedu. V Třinci říkám: „Vstávejte, Třinec!“ Týpek vybíhá a přeje šťastnou cestu.

No a co z toho vychází? Že je jedno, na jakém je žena místě, nejhorší je doprava, protože tam není kam utéct a město je horší než les, protože nabízí falešný pocit bezpečí kvůli lidem. Těm je ale cizí holka ukradená, jsou zabraní do svých problémů a ani neví, že se něco děje. Ve městě je větší šance potkat člověka. Jakou úspěšnost s nabídkou k sňatku bude mít úchyl v lese? Bude čekat za stromem, jestli náhodou nepůjde jedna holka? Jak dlouho tam bude stát? Když ve městě půjde holek po promenádě 30? Ta slabost a omezení žen mě fakt štve. Jenže, ukažte mi dobrou sebeobranu, která nespočívá v tom, zavřít se doma, nepřinese v případě zákroku problémy, že jsem někoho zapíchla a zvládnu se to naučit za pár měsíců a ubráním se pak každému? A proč se mám o tohle starat já, když chyba je v nich? Já chci mít klid a chodit si kam chci i třeba sama. Je totiž úplně skvělé někdy jet nebo jít někam sama. Úchylové, lepte se na někoho jiného! Dík!

Koronavirus je s námi rok a kde kdo už ho zažil, někdo si ani nevšiml a někdo si všímá už pár týdnů. Já jsem z těch, co už nějakou dobu všímají. Jak to začalo?

Nakazila jsem se o Vánocích. Když strýček našel na Štědrý den babičku ležet na zemi neschopnou pohybu, volal záchranku. Za pár hodin byla babička zpátky doma ve strejdově péči. Když ji vrátili z nemocnice tak brzo, tak to asi nic nebylo a babička mohla zůstat doma sama, myslela jsem si. Na druhý svátek Vánoční domlouvám s babičkou návštěvu za účelem kontroly jak se jí daří. V bytě nacházím strejdu v ne úplně nejlepším stavu. Usnul u okna, je z toho trochu nachlazený. Babička měla ještě před svátky nějaké nachlazení, nic to ale nebylo, všechno bude dobré. Zjišťuju, že babička není schopná skoro ničeho sama. Nabízím vystřídání při péči.

27.12. v poledne začínám. Babičku přebírám ve stavu, kdy si umí sama naducat polštář, potřebuje doprovod na záchod, přichystat jídlo, nutit pití a jídlo. Až do večera se stav mírně zlepšuje, večer se babička koupe jen s mírnou pomocí. Jsem připravená na cca 3 vstávání za noc. Do 1 v noci je všechno dobré. Pak přichází průjem, u 14. vstávání je přestávám počítat a mezitím do rána poklimbávám. Někdy ve 4 v noci babička odmítá pití a začíná zvracet. Neustále si stěžuje na silné bolesti zad, které přičítám tomu, že už několik dní jen leží a navíc spadla z postele. Zkouším masáž v poloze na boku a Voltaren. Bez efektu. Dívám se z oken na větrné elektrárny blikající v dálce v naší vesnici a – holky, začínám být fakt už úplně zoufalá.

Nad ránem mě budí mě babička, volá: „Dašenko, jedeme do Prahy vlakem?“ Ufff. „Nejsme ve vlaku, babi, jsme doma!“ „A kdy pojedeme?“ „Nepojedeme, jsi nemocná, jsi v posteli, spinkej.“ „A kdy mi píchneš inzulín?“ „Teď ti nepíchnu babi, je brzo, pícháš si až v 8.“ „Dašenko, kdy mi píchneš inzulín?“ Diskuze o tom, že zdaleka není 8 nevede nikam a trvá tak 5 minut. Glukoměr nikde v bytě nenacházím, babička mi povídá, že je tam, kde to je, to tam, to se nedovídám. Se zdravotní sestrou (která má na rozdíl ode mě praxi) diskutuji o kolik snížit inzulin. Volá strejda, je mu zle a má horečku. Volá taťka, který mě má dneska střídat. Je mu zle a má teplotu. Super. Bratránek se bojí, že to bude korona a tak pomoc nenabízí. Jsem na to sama, pomoc nepřijde.

Babička snídá asi tak 2 sousta, na záchod sama nedojde a stěžuje si, že je jí strašně zle, mnohem hůř než včera. Nutím ji pít, babička začíná být rozčílená, období vzdoru. Na okně nacházím teploměr, aspoň něco. Po chvíli se moje tušení potvrzuje – babička má horečku. Stav se s ubíhajícím časem nelepší, babička všechno odmítá čím dál víc. Zatímco hledám jméno praktického lékaře, slyším odvedle z pokoje: „Františku, mi je ti tak zle! Františku kdybys to viděl!“ Děda je pár let mrtvý, mráz mi leze po zádech. „Františku, kdyby sis mě tak už vzal k sobě! Je mi hrozně. Nechci snídani.“ „Snídaně už byla, babi! Pojď se napít!“ Znovu měřím teplotu, za půl hodiny stoupla o půl stupně a atakuje 39°C.

Sousedka zvoní s obědem, měla jsem v plánu vařit, ale nakonec mi přichází vhod už dávno domluvená spolupráce s obědy od sousedky. Večer jsme domluvily dušenou mrkev. Sousedka mě moc nezná a tak se ani nevybavuje, což se mi v tomhle unaveném stavu hodí a později se potvrzuje, že je to výhoda i pro ni. Povídám jí, že babička je na tom hůř. Sousedka se zděsí: „Aby to nebyla korona!“ Přeje mi štěstí a rychlostí blesku mizí v bytě, talíře si mám zatím nechat. Babička sní 5 lžiček polévky a 2 mrkve, u jídla usíná a dál ho odmítá, krmení nefunguje.

Doktora jsem nenašla ani se jméno nedozvěděla od babičky, volám svému. Doporučuje převoz do nemocnice, bez infuzí to doma nejspíš nezvládnu. Volám koronalinku, ptám se jak jsou na tom nemocnice a co by mi poradili. Babiččin průběh popisují jako možný covid a radí lékaře. Volám tedy záchranku, hned na úvod říkám, že aktuálně úplně o život nejde ale za pár hodin už půjde. Detailně popisuju co se děje. Moc milá paní mi povídá, že mi pošle sanitku ale musím počkat tak hodinu a půl a mám to zkusit vydržet, babiččin stav je podle ní na hospitalizaci a upřímně asi byl už na ten Štědrý den. Ptám se, jestli mám babičku odvézt do nemocnice já, ať záchranku nezatěžuju. Říká, že v tomhle stavu, když jsem sama a v 6. patře raději ne, ještě mi babička někde spadne.

Povídám babičce, že přijede záchranka a balím věci. Podaří se mi do babičky dostat nějaké pití, babička zbystřuje. Záchranka, doktoři, to ji musím učesat a chce ten červený župan, černé tepláky ne, modré můžou být.

Okolo 15 hod přijíždí sanitka. „Proč jsme tady?“ ptá se blondýna. Popisuju co se děje. „Hmmm a přes praktika jste převoz zařídit nemohla?“ Vysvětluju, že s babičkou nežiju a nevím, kdo je praktik, stav se horší, babička nejí, nepije a před očima slábne a já marně hledám nějakou pomoc. Záchranářka se se mnou přestává bavit a moje informace ověřuje s babičkou. Ta většinu zapírá. Nezvracela, nemá průjem. Přiznává, že nejí, protože jí to nejde, dělá se jí mdlo, všechno ji bolí a je jí zle jako ještě nikdy. Blondýna se obrací ke mě, v očích despekt. Povídám o zvyšující se teplotě a podezření na kovid. „Ale potvrzené to není.“ „Ale není to ani vyvrácené,“ oponuji. „Všichni by se jenom dobrovolně zavírali do karantény a odvolávali na kovid. Nikdo Vám nepomůže, musíte se snažit sama.“ Dostávám vynadáno, že přestože má babička cukrovku, neměřím jí glykémii, mám ji nutit více pít a taky se mám víc snažit. Ptám se jak se mám víc snažit. „Dejte babičce nějaké léky!““Jo a jaké? Mám tady akorát léky na spaní, to jí přece nedám, když zvrací. A taky ji pak nedostanu na záchod už vůbec, podívejte se na mě jak vypadám.“ Ukazuju svoji nevelkou postavu. „To ale není můj problém, zajděte do lékárny, snažte se! Nemocnice jsou plné. My Vám ji teda vezmeme, ale za 2 hodiny je zpátky.“ Tašku neberou, je to zbytečné, přece bude za 2 hodiny zpátky. Kontakt si na mě taky neberou, babička zavolá sama. Docela se divím, ale po výstupu s větším snažením mě to vlastně už tolik nepřekvapuje.

Po odjezdu záchranky dávám trochu do pořádku byt a vyřízená jedu domů. Jestli bude babička volat, nějak se to pak vyřeší, tady ale čekat nebudu. Doma usínám a spím asi do 11. Nic divného, poslední 2 dny byly husté. Mám několik zmeškaných volání a zprávy. Babička má koronu.