Několik let uložený koncept by si teď, když už nikoho nezajímá, zasloužil dopsat, zvlášť proto, že tahle stránka slouží vlastně jako deník\měsíčník\tříletník.
Když jsem se dozvěděla, že jsem byla 2 dny s babičkou s covidem, měla jsem dovolenou a s Milým jsme beztak nikde mezi lidi nechodili. 30.12. mi přijde rozumné napsat šéfovi, že jsem byla v kontaktu s pozitivním člověkem a že hned v novém roce do práce nenastoupím, jsem trochu unavená a jen trochu mě škrábe v krku, takže můžu pracovat z domu, píšu.
31.12. ležím a jsem docela neschopná cokoliv udělat. Vydržet na Silvestra do půlnoci se zdá být nadlidský výkon. Je to normální únava, po těch 2 dnech s babičkou nic divného, přesvědčuji sebe sama.
Následující týden ležím jak placka. Je to úmorné a abych změnila prostředí, přemisťuju se přes den do obýváku na sedačku. Po procházce z ložnice do kuchyně se musím vždycky vydýchat a odpočinout, přece jenom jsem už starší kousek a navíc je kuchyň až vlevo dole, přičemž ložnice vpravo nahoře. Všichni nám říkají, že jsme koupili velký dům. Poprvé jim dávám za pravdu.
Na testy jedu do Krnova, jsou tam nejmenší fronty, nejlepší organizace a výsledky nejrychleji, říká doktor. Přijedu autem a za půl hodiny bude hotovo. Počítám tedy s tím, že budu v autě a beru si mikinu a kabát, mám trochu teplotu a je mi i v autě pořád zima. Po příjezdu zjišťuju, že fronta je venku, bez aut, stojí se před nemocnicí. Prší a zapomněla jsem deštník. Je mi zima. Fronta se celkem hýbe, za půl hodiny se dostávám do budovy a můžu si sednout. Test je v pohodě, mnohem horší byl ten déšť při čekání. Můžu jet domů, výsledek přijde nejpozději zítra smskou. Pozitivní smska přichází nakonec už v 6 odpoledne. Do konce týdne pokračuju v ležení a výletech do kuchyně.
V dalším týdnu se stav co do únavy lepší ale objevuje se kašel. Je otravný. Dostávám na něj tabletky ale i když jsem snědla podle předpisu skoro 2 balení, zdá se mi, že to nemá efekt. Zkouším bylinky. Snažím se každé léto nasbírat všechno co se může hodit a tak vytahuju zásoby. Nepomáhá nic. Bolí mě kůže. Před časem jsem četla zápisky člověka s chemoterapií a povídal o bolesti kůže a já si to neuměla představit. Už umím, žádné tričko pro mě není dostatečně měkké. Bolí mít na sobě peřinu, ale bez ní je mi zima. Kašel se postupně zhoršuje. Nemám už žádný sick day, z domu pracovat nezvládám a jdu na nemocenskou. Na kašel dále nepomáhá nic a bolí z něho všechno. Je to opruz.
Po třech týdnech už chodím i na procházky před dům. Kondice, v předchozím roce vypěstovaná dálkovými jízdami na koloběžce, se odstěhovala. Zadýchám se úplně u veškerého pohybu kromě pomalé chůze.
Po 2 měsících mám ještě pořád kašel, málokdy dokončím větu. Dostávám antibiotika na breberky, které se našly při vyšetření. V krku bydlí všichni. Celá zoologická. Kašel prý odezní, až bude napravená sliznice dýchacích cest, bude to trvat 6 týdnů. Už mě to nebaví. Vracím se do práce, protože kašel není infekční. První člověk, kterého potkám mi povídá, že mám zkusit bylinky, které jsem zkoušela už před měsícem, ale nepoužívala jsem je prý správně. Musím jim přece věřit, říká, když se ohrazuji, že bylinky nevyřešily nic. Logika je ale obrácená. Není to tak, že by bylinky nefungovaly, protože jim nevěřím, ale bylinkám v tomhle případě nevěřím proto, že je to exaktně otestováno. Na tomhle místě je vhodné říct, že všichni, kteří nemocné obviňují z toho, že se nevyléčili, nevyléčili dost rychle a nebo za pomoci zlé farmacie, protože málo věří, by měli jít do háje a panské rady si nechat na dobu, až budou sami nemocní. Doktor mi na kontrole říká, že má i pacienty, kteří kašlou přes půl roku a že nakonec to přejde, musím vydržet. Cože? Já budu možná kašlat ještě v září? Brr.
Je červen. Kašel už skoro odezněl a objevuje se jenom při zadýchání. Zkouším jezdit na koloběžce a je to peklo. Každý hluboký nádech je ukončený bolestí na plicích. Když jsem seděla na sedačce, opřela jsem si knížku o břicho. Zapružila. Co to je, napadne mě a sáhnu si na břicho a zjišťuju to. Je to špek.. Tak já ještě ke všemu tomu kašlání a pálení budu tlustá. Jdu najít nějakou tatranku, abych to zjištění trochu zahlušila. Tatranku nemáme, ale z poličky se směje čokoláda. Chocolate Hill, mléčná s borůvkami bez cukrů. Milka by sice pusu zalepila lépe, ale aspoň neporoste ten špek, navíc mi chutná a protože jsem lakomá, je mi líto jí sníst víc než proužek za den. Protože si s pálením plic doktor neví rady, posílá mě na plicní. Ti na rentgen. Na RTG pracuje příbuzná a tak se ptám, jestli jsou ty plíce nějaké hnusné. Nejsou, ale není doktor, že. Doktorka kouká na snímek a říká, že plíce jsou ok, ale tady je na kosti něco se jí nezdá. Na základě jiného vyšetření dostávám inhalátor, protože mám asi astma, výsledky tomu neodpovídají, ale co jiného by to bylo. Vždycky, až se nebudu moct nadechnout, tak budu dýchat tohle.
„Já ale nemám problém s nádechem, ale že to pálí a bolí“, paní doktorko.
„Zkuste to, pomůže Vám to.“
OK. Inhalátor zkouším 4x. Vždycky do 10 min po nadýchání mě plíce bolí a pálí mnohem víc než předtím a už to nezávisí na zátěži, takže s léčbou končím. Za 2 dny mi volají z ordinace kvůli toho rentgenu. Plíce jsou opravdu ok ale na kosti mám něco, co vypadá jako kostní nádor, objednali mě na CT a zajistili čekání jenom 2 týdny. Následují skvělé 2 týdny s představami o tom jak moc velký kus žebra a kde budou odebírat a jaká bude jizva. Spolu s praktikem zkoumáme RTG a hledáme, kde ten nádor je a nevíme. CT je v pohodě, ležela bych tam i déle, nestihla jsem si ten přístroj pořádně prohlédnout. Druhý den si mám přijít pro papír s výsledky. Cože?! Je tady přístroj za miliony, internet v každé díře (dokonce i na Kružberku!) a pro výsledek si mám přijet osobně? „A dáte mi i ten obrázek?“, ptám se na recepci. „Ne, ten pošleme paní doktorce systémem.“ Nechápu už nic. Čtu si zprávu. Nádor na kosti nemám, ale mám v podpaží zvětšenou 5 cm uzlinu a to už nádor může být. Nelením a ještě v autě ji hledám, 5 cm boule musí být přece cítit. Není. Protože špek zatím žije jen na břiše a ne v podpaží a na hrudníku taky mnoho neurostlo, je prohmatání důkladné. Nic. Na kontrole za pár dní se ptám doktorky, kde je ta uzlina, hmatá. Nic. Mohla by mi ji ukázat aspoň na tom CT snímku? Nenachází nic přesného, nachází ale srostlinu na klíční kosti, tak opravdu byla zlomená levá. Bolívá dodneška a maminka tvrdí, že to byla pravá. Nebyla. Až budu v dobrém rozpoložení, vyčtu jí, že si tak důležitou věc nepamatuje.
Paní doktorka na plicním je fajná a detailní. Tu uzlinu si mám nechat vyšetřit, dostávám žádanku. Získávám dojem, že v nemocničním řetězci chybí prachy a tak se rozhodli mi stůj co stůj nějakou diagnózu stanovit. Jdu za praktikem. Hledá tu uzlinu a potvrzuje, že na tomhle těle by 5 cm boule opravdu byla vidět a nebo aspoň cítit. Hledám ji sama už několikátý den (když se svaly uvolní, jde se dohmatat fakt hluboko) a tak doktorovi říkám, že mám už pěkně zopakovanou anatomii ramenního kloubu a přísahám, že až do ramene a mezi žeberními svaly ta bulka není. I doktor říká, že to je zvláštní a že by doporučil už nikam nechodit a zajít si na sono třeba za rok.
V listopadu jsem objednaná na plicní kontrolu. Pálení plic přestalo a všechny další nádory čekají na lepší příležitost o sobě dát vědět (a já doufám, že si řádně počkají mnoho desítek let). Na kontrolu jsem objednaná na 14 hod. Vyjíždím včas, ale potkávám omezení a rezerva se ztrácí, do čekárny přicházím o 10 min později. V čekárně jako vždycky není nikdo a slyším hlasy. I přes velký nápis neklepat zaklepu, sice mají do 16 hod ale třeba chtějí končit dřív. I přes klepání nikdo neotevírá a tak si sedám a poslušně čekám. 14:20 klepu znovu. Ve 14:30 vychází sestra a já se omlouvám, že jsem tu byla o 10 min později.
Sestra říká: „Alenko, je tady paní Dáša, o půl hodiny později, vyšetříme ji ještě?“
„Ty vole, já zrovna všechno umyla.“
„Tak podívejte, paní Dášo, byla jste objednaná ve 14 a je 14:30, na nějaké omluvy tady nejsme zvědaví. Příště přijďte přesně nebo vůbec.“
„Já tu ale byla 14:10 a klepala jsem a nikdo neotevřel.“
„No podívejte, my jsme se 14:15 dívaly, byly jsme tady a nikdo tady nebyl.“
„Tak snad vím, že jsem tu byla.“
„Tak snad já vím, že jste tu nebyla.“
„Podívejte, dneska Vás vyšetříme ale příště, příště radši nechoďte vůbec.“
„Víte co, dejte mi moje papíry, já Vás tady nebudu obtěžovat,“ už fakt vytočená říkám sestře. Ta se zastaví a kouká.
„Dejte mi moje papíry, máte všechno umyté, nebudu Vás obtěžovat, nashledanou,“ říkám, beru sestře svoje papíry z ruky a třískám dveřma – třískat jsem fakt nechtěla, ten efekt zajistil průvan.
Doma mě pak pálí plíce a já to řeším bylinkama a čekáním až to přejde, protože na plicní už jít nemůžu a jiné se mi shánět nechce. Co kdyby se zeptali, proč jsem už nešla tam? Nebudu přece vykládat, že jsem je tam hystericky seřvala a teď se tam stydím a lhát se mi nechce.
O hádce pak přemýšlím a chápu i sestry, které mají všechno umyté. Ony by zase možná mohly nelhat, že v čekárně byly a odpustit si blbé kecy, všem by pak bylo líp.
A úplně nejlíp by bylo všem, co byli fakt nemocní, kdyby neposlouchali, že je covid chřipečka. Ty další pak už byly lepší, ale chřipečka fakt vypadá jinak.