Jak jsem chytla koronu

Koronavirus je s námi rok a kde kdo už ho zažil, někdo si ani nevšiml a někdo si všímá už pár týdnů. Já jsem z těch, co už nějakou dobu všímají. Jak to začalo?

Nakazila jsem se o Vánocích. Když strýček našel na Štědrý den babičku ležet na zemi neschopnou pohybu, volal záchranku. Za pár hodin byla babička zpátky doma ve strejdově péči. Když ji vrátili z nemocnice tak brzo, tak to asi nic nebylo a babička mohla zůstat doma sama, myslela jsem si. Na druhý svátek Vánoční domlouvám s babičkou návštěvu za účelem kontroly jak se jí daří. V bytě nacházím strejdu v ne úplně nejlepším stavu. Usnul u okna, je z toho trochu nachlazený. Babička měla ještě před svátky nějaké nachlazení, nic to ale nebylo, všechno bude dobré. Zjišťuju, že babička není schopná skoro ničeho sama. Nabízím vystřídání při péči.

27.12. v poledne začínám. Babičku přebírám ve stavu, kdy si umí sama naducat polštář, potřebuje doprovod na záchod, přichystat jídlo, nutit pití a jídlo. Až do večera se stav mírně zlepšuje, večer se babička koupe jen s mírnou pomocí. Jsem připravená na cca 3 vstávání za noc. Do 1 v noci je všechno dobré. Pak přichází průjem, u 14. vstávání je přestávám počítat a mezitím do rána poklimbávám. Někdy ve 4 v noci babička odmítá pití a začíná zvracet. Neustále si stěžuje na silné bolesti zad, které přičítám tomu, že už několik dní jen leží a navíc spadla z postele. Zkouším masáž v poloze na boku a Voltaren. Bez efektu. Dívám se z oken na větrné elektrárny blikající v dálce v naší vesnici a – holky, začínám být fakt už úplně zoufalá.

Nad ránem mě budí mě babička, volá: „Dašenko, jedeme do Prahy vlakem?“ Ufff. „Nejsme ve vlaku, babi, jsme doma!“ „A kdy pojedeme?“ „Nepojedeme, jsi nemocná, jsi v posteli, spinkej.“ „A kdy mi píchneš inzulín?“ „Teď ti nepíchnu babi, je brzo, pícháš si až v 8.“ „Dašenko, kdy mi píchneš inzulín?“ Diskuze o tom, že zdaleka není 8 nevede nikam a trvá tak 5 minut. Glukoměr nikde v bytě nenacházím, babička mi povídá, že je tam, kde to je, to tam, to se nedovídám. Se zdravotní sestrou (která má na rozdíl ode mě praxi) diskutuji o kolik snížit inzulin. Volá strejda, je mu zle a má horečku. Volá taťka, který mě má dneska střídat. Je mu zle a má teplotu. Super. Bratránek se bojí, že to bude korona a tak pomoc nenabízí. Jsem na to sama, pomoc nepřijde.

Babička snídá asi tak 2 sousta, na záchod sama nedojde a stěžuje si, že je jí strašně zle, mnohem hůř než včera. Nutím ji pít, babička začíná být rozčílená, období vzdoru. Na okně nacházím teploměr, aspoň něco. Po chvíli se moje tušení potvrzuje – babička má horečku. Stav se s ubíhajícím časem nelepší, babička všechno odmítá čím dál víc. Zatímco hledám jméno praktického lékaře, slyším odvedle z pokoje: „Františku, mi je ti tak zle! Františku kdybys to viděl!“ Děda je pár let mrtvý, mráz mi leze po zádech. „Františku, kdyby sis mě tak už vzal k sobě! Je mi hrozně. Nechci snídani.“ „Snídaně už byla, babi! Pojď se napít!“ Znovu měřím teplotu, za půl hodiny stoupla o půl stupně a atakuje 39°C.

Sousedka zvoní s obědem, měla jsem v plánu vařit, ale nakonec mi přichází vhod už dávno domluvená spolupráce s obědy od sousedky. Večer jsme domluvily dušenou mrkev. Sousedka mě moc nezná a tak se ani nevybavuje, což se mi v tomhle unaveném stavu hodí a později se potvrzuje, že je to výhoda i pro ni. Povídám jí, že babička je na tom hůř. Sousedka se zděsí: „Aby to nebyla korona!“ Přeje mi štěstí a rychlostí blesku mizí v bytě, talíře si mám zatím nechat. Babička sní 5 lžiček polévky a 2 mrkve, u jídla usíná a dál ho odmítá, krmení nefunguje.

Doktora jsem nenašla ani se jméno nedozvěděla od babičky, volám svému. Doporučuje převoz do nemocnice, bez infuzí to doma nejspíš nezvládnu. Volám koronalinku, ptám se jak jsou na tom nemocnice a co by mi poradili. Babiččin průběh popisují jako možný covid a radí lékaře. Volám tedy záchranku, hned na úvod říkám, že aktuálně úplně o život nejde ale za pár hodin už půjde. Detailně popisuju co se děje. Moc milá paní mi povídá, že mi pošle sanitku ale musím počkat tak hodinu a půl a mám to zkusit vydržet, babiččin stav je podle ní na hospitalizaci a upřímně asi byl už na ten Štědrý den. Ptám se, jestli mám babičku odvézt do nemocnice já, ať záchranku nezatěžuju. Říká, že v tomhle stavu, když jsem sama a v 6. patře raději ne, ještě mi babička někde spadne.

Povídám babičce, že přijede záchranka a balím věci. Podaří se mi do babičky dostat nějaké pití, babička zbystřuje. Záchranka, doktoři, to ji musím učesat a chce ten červený župan, černé tepláky ne, modré můžou být.

Okolo 15 hod přijíždí sanitka. „Proč jsme tady?“ ptá se blondýna. Popisuju co se děje. „Hmmm a přes praktika jste převoz zařídit nemohla?“ Vysvětluju, že s babičkou nežiju a nevím, kdo je praktik, stav se horší, babička nejí, nepije a před očima slábne a já marně hledám nějakou pomoc. Záchranářka se se mnou přestává bavit a moje informace ověřuje s babičkou. Ta většinu zapírá. Nezvracela, nemá průjem. Přiznává, že nejí, protože jí to nejde, dělá se jí mdlo, všechno ji bolí a je jí zle jako ještě nikdy. Blondýna se obrací ke mě, v očích despekt. Povídám o zvyšující se teplotě a podezření na kovid. „Ale potvrzené to není.“ „Ale není to ani vyvrácené,“ oponuji. „Všichni by se jenom dobrovolně zavírali do karantény a odvolávali na kovid. Nikdo Vám nepomůže, musíte se snažit sama.“ Dostávám vynadáno, že přestože má babička cukrovku, neměřím jí glykémii, mám ji nutit více pít a taky se mám víc snažit. Ptám se jak se mám víc snažit. „Dejte babičce nějaké léky!““Jo a jaké? Mám tady akorát léky na spaní, to jí přece nedám, když zvrací. A taky ji pak nedostanu na záchod už vůbec, podívejte se na mě jak vypadám.“ Ukazuju svoji nevelkou postavu. „To ale není můj problém, zajděte do lékárny, snažte se! Nemocnice jsou plné. My Vám ji teda vezmeme, ale za 2 hodiny je zpátky.“ Tašku neberou, je to zbytečné, přece bude za 2 hodiny zpátky. Kontakt si na mě taky neberou, babička zavolá sama. Docela se divím, ale po výstupu s větším snažením mě to vlastně už tolik nepřekvapuje.

Po odjezdu záchranky dávám trochu do pořádku byt a vyřízená jedu domů. Jestli bude babička volat, nějak se to pak vyřeší, tady ale čekat nebudu. Doma usínám a spím asi do 11. Nic divného, poslední 2 dny byly husté. Mám několik zmeškaných volání a zprávy. Babička má koronu.

Napsat komentář