SRPEN
Bylo krásné lehce chladné letní dovolenkové ráno. Liška procházela bytem s překrásnou dřevěnou podlahou, vyšívanými závěsy a dřevěným balkonem, někde okolo se pohybovaly další mátohy, které včera do noci těšily sousedy svým jemným zpěvem. Udělala si kafe a džus, vylezla na balkon a rozhlížela se po okolních vrcholcích. Bydlet v letovisku nedaleko jezera vyhlášeného jako nejlepší koupací jezero ve státě by byl sen. Pokud by nebylo třeba tu krásu kazit přízemními problémy jako chozením do práce, placení složenek a praním ve společné prádelně. Džus položila na stůl, kafe držela, ohřívala o něj ruce a prohlížela balkon. Bylo na něm pár rozsypaných cigaret a skleniček vína, v některých se bůhvíproč máčely vajgly. Dřevěná podlaha schytala pár zásahů vínem ale to se pečujícím olejíčkem rozleští. Smetla bordel do jednoho rohu a poslouchala smějící se mátohy. Pohodu rozbil telefon. Šéf. Teď? Muselo se něco stát, na dovolenou volá jenom velmi výjimečně, hovor sem navíc bude stát raketu, telefon zvedá s očekáváním zničené dovolené.
„Ahoj Liško, víš jak jsme se přihlásili do soutěže? Tvoje téma vyhrálo. Předání ceny je v říjnu Tel Avivu, pojedeš? Pojedu s tebou já a nebo Ivo. Bude to v pohodě.“
„No tak jo, asi jo. Jo. Ahoj“
„Kdo to byl?“ ptá se jedna z mátoh.
„Šéf. Vyhráli jsme soutěž, pojedu do Tel Avivu.“
„Ty vole dobré, obleč se, jdem ven, když vyrazíme hned, stihneme dojít na ledovec.“
ZÁŘÍ
Září se nese v duchu zařizování cesty. Cestovní pas je propadlý, nový se stihne jen tak tak. Mokdan, alternativa víza a pracovního povolení se vyřizuje několik týdnů. Letenky. Taxík. Hotel. Agenda. Proslov. Volný čas. Bude trochu volného času? V polovině příprav se Liška dozvídá, že ani jeden z mužů, kteří měli jet taky, nebudou moct. Liška poletí sama. Příprava nabírá na intenzitě. Liščina angličtina je slušná, ale bude taková i na druhé straně? Prozatímní zkušenosti s druhou stranou byly rozporuplné. Liščina Hebrejština skončila u 3 slov a rozšiřovat se nebude, není na to ani čas. Budou s ní vůbec mluvit? Informace sbírá u všech, kteří už tam byli.
Rady zní:
- Jezdi všude taxíkem a nepoužívej veřejnou dopravu, bývají na ni útoky. Hehe, fakt se bojím. Docela se bojím být i s taxikářem sama v taxíku, co když mě někam blbě odveze?
- Vyhýbej se davům, bývají na ně útoky. Těch se začínám bát až později, když je zjištěno, že něco jako vyhnout se davům je po většinu času nereálné.
- Letíš s El Al. To se parádně najíš. OK, to si můžu nechat líbit.
- Rozhodně se ubytuj na pláži v Dan Panorama (jsou tam nejlepší snídaně) a nebo v Royal Beach (je tam krásný bazén). Hehe, vy si myslíte, že mi jde o snídaně a že zatímco svět je za zdí, půjdu do bazénu? Ano – zajděte si do bazénu, je fakt krásný a protože Liška nešla, už roky lituje, že to neviděla na vlastní oči.
- Všude se dá platit kartou, vem si jen malou hotovost. Proboha vemte si hotovost, na trhu se kartou neplatí a uteče Vám tak spousta úžasných bebech!
- Je to tam krásné, užij si to a zajdi do Starého města.
ŘÍJEN
První říjnové dny se zkutálí, stres nabírá na síle. Liška má objednaný hotel, vízum, letenky, nastudováno co všechno chce vidět a stihnout za 3 dny s pracovním programem, který ničí celý den, navíc odlety a přílety. Spát se moc nebude, volného času je asi 15 hodin, pokud by se spalo.
Je třeba připravit proslov a prezentace o tématu, které se tak povedlo, že je nejlepší na světě. Svět končí za branami firmy, možná, že jinde jsou ještě šikovnější, tady ale vede Liška.
„Neboj, proslov budeš moct číst, 3 minuty jsou rychlovka,“ uklidňuje kolega. Později se ukazuje, že 3 minuty mohou být extrémně dlouhé. Doma probíhá nácvik přirozeného projevu. Liška umí proslov na zpaměť a umí ve správné chvíli přidat i okouzlující úsměv do kamery. Bude to famózní.
CESTA
V Krakowě objednává parkování. Testuje půjčené auto. Takové velké auto řídí poprvé, radši by měla vždycky co nejmenší. Co jako všichni vidí na Oktávce v kombíku? I přes sedačku na nejvyšší pozici z toho trpaslíci blbě vidí, je to dlouhé jak 14 dní a nejde s tím parkovat (tehdy ještě Liška netušila, že jen o pár měsíců později dobrovolně poveze kamarádky na rozlučku se svobodou přes 60 km a že ta doprava bude probíhat 9 místnou dodávkou, kterou sama vymyslí a objedná a že oktávka je v pohodě… no a dodávka po chvíli taky). Poprvé letí mimo Evropu, sama a poprvé z Polska. Tam je let přímý, zpátky přes Varšavu. Brrr. Jedeme. Jedou Liška, její tyrkysový kufr, foťák a pár překrásných méně nápadných šatů.
Obávané parkování na letišti je v pohodě, po překonání počátečních problémů s tím, že se tam nejde dostat. Obsluha mává a pouští tu vystrašenou chuděru dovnitř, i když jí nefunguje vstupní kód. Kontrola u vstupu je detailnější než při předchozím letu, ale ok. V letadle dostává to slibované super jídlo. Je to toustový chleba s pomazánkovým máslem a paprikou a 2 deci vody. OK, každý máme jinou představu o tom, co je super jídlo.
Let je super a Lišku nikdy nepřestane těšit sezení u okýnka a přemýšlení o tom, kam bychom dopadli, kdybychom spadli právě teď. Možná by nás zachránila ta oranžová loďka dole. Určitě bychom se nerozmlátili na milion malých kousíčků. Výhled na moře střídá poušť, pláž a město.
Tak jsme tady. Stres střídá nadšení, tak to vyšlo, teď už bude všechno super, je 11 dopoledne, program je až zítra, mám plno času! Juhůůůů. Kde je kufr? Tady, tyrkysová svítí do dálky, bylo chytré nekupovat tuctový tmavý.
Liška prochází letiště k východům když najednou začíná dav zpomalovat, proč stojíme? Stojíme tak půl hodiny, pak se dostáváme do haly přecpané lidma. Musí jich být aspoň deset tisíc. Všichni se tlačí a fronta se nikde nehne. Postupně se rozpojuje na několik hadů, každý míří ke své budce, kde mu nakonec otevřou dveře. Po 3 hodinách je Liška v polovině haly a má brutální žízeň. 2 deci vody z letadla jako když najde. Po další hodině přichází k budce.
„Dobrý den, vítejte v Tel Avivu, jaký je účel Vaší cesty?“
„Přijíždím pracovně, chcete vidět můj Mokdan?“
Bába bere Mokdan a balí ho. Jak jako. To je moje, mám ho mít u sebe celou cestu! (Liška je ale mazaná a má kopii, ať si to tedy bába nechá.)
„Kde se budete pohybovat, co budete dělat, kde bydlíte, cestujete sama?“
„Budu jenom v těchto 2 městech a na procházce po městě, bydlím v Royal Beach, budu mít proslov, vyhraju cenu a pojedu zpátky. Cestuji sama.“ Nebo tady někdo se mnou stojí?
„Jaká je ta cena? Jak vypadá?“
„Asi nějaká skleněná socha, nevím.“ (Měla jsem držet pusu zavřenou a sochu zapřít.)
„Pojďte se mnou tady ke stolečku a počkejte.“ Po chvíli přichází páreček asi policajtů.
„Jaký je cíl Vaší cesty? Cestujete sama? Kde se budete pohybovat, co budete dělat, v jakém hotelu bydlíte? Cestujete sama? A cestujete vážně sama?
Liška odpovídá zase stejně. Policajti pokyvují, odchází, Liška má čekat. Přichází další páreček s totožnými otázkami. Lišku nakonec pouštějí ven tedy spíše dovnitř. Jde se hledat pití, východ a taxík. Žízeň Lišku velmi rychle přechází, když nachází 2 dl džusu za 200 Kč. Nakonec podléhá a kupuje. Tahle lahvička vydrží až do noci, Liška je chudá a diety raději utratí na trhu než za pití. Nachází taxík a jede do hotelu. Taxikář je zvědavý.
„Odkud jste, kam jedete, cestujete sama, kolik je Vám let? Máte manžela a děti?“
Naivní Liška přiznává, že cestuje pracovně, sama, nemá manžela a děti ale s přítelem žije, ten je doma v Evropě. Taxikář dále nemluví a tváří se najednou podivně. Liška začíná tušit, že manžela asi teda má, děti taky. Jsou pravděpodobně 3.
Liška přichází do hotelu, noc tady není fakt ale vůbec levná, takže by se podle toho mohli chovat.
„Vítejte v Royal Beach, jaká byla cesta? Cestujete sama?“ (Hej, stojí tu někdo se mnou? Je v pokoji objednaných víc lidí než já?“)
Hotelový kurýr Lišce pomáhá s kufrem. Asi 8 m k výtahu. Tam zmáčkne tlačítko zavolání výtahu a beze slova mizí. Hej dík, to bych nezvládla!
Cestou do 13. patra Liška potkává překrásnou… no to musí být princezna. Šaty se jí lesknou, vypadá nádherně a jde s manželem. Aha, všechny ženy v hotelu chodí s mužem. Na samotnou Lišku divně koukají všichni, někdo s pobouřením, někdo jen se zájmem a některé holky mají v očích podivnou zvědavost nebo snad i obdiv.
Poučená Liška ví, že 13. patro není žádná výhra. Ideální je v hotelu prý 4. patro – když dole vybuchne bomba, 4. patro je vysoko a nebude tolik poškozené; když hoří, jde to seběhnout i bez výtahu; na útok letadlem je 4. patro nízko. 13. je vysoko, Liška hledá únikový východ a schodiště, kudy bude utíkat při katastrofě. Projde celé patro ale nenajde ani schody ani žádné tajné dveře ani plánek. K žádné katastrofě tím pádem nesmí dojít, jinak poučená ale ztracená Liška nepřežije.
Je 18 hodin, venku šero a Liška obdivuje svůj pokoj. Je osvětlený fialovým světlem, divnější by už byla asi jenom modrá, na televizi svítí Liščino jméno a přání příjemného pobytu. A co to tady šumí? Aha, moře! Na balkoně Liška nachází 2 dl vody a jablko. Na posteli jsou 2 sušenky. Večeře, dík! Liška balí večeři do tašky, v zrcadle zjistí, že vypadá hrozně a vyráží k moři. Plán je vlézt po kolena do moře, pověčeřet na písku a pak podél pláže pokračovat do Starého města.
Na pláži na samotnou Lišku koukají všichni místní mladíci, staříci se nevyskytují. Těsně po setmění je na pláži víc lidí než uprostřed dne v centru Ostravy. Liška má přikrytá kolena i ramena a je v tmavém, nechce poutat pozornost, vlasy jsou po většinu času v culíku. Přesto je pohledů spousta a všechny přátelsky nepůsobí. OK, sedět tady nebudu, jdu do města, večeře probíhá za chůze. Cestou Liška sleduje dav lidí a zjišťuje, že je tady opravdu jediná sama. Všechny holky jsou nejméně po 3, kluci po 2, většinově jsou tu ale větší party lidí. Liška se snaží vymanit z davu a postupně se jí to daří.
Prochází do menších uliček, nachází tržiště, prochází obchůdky, kouká po budovách, kočkách. Ráda by se šla podívat dolů k molu, odkud je vidět Andromedin kámen, kam byla podle mytologie připoutána a zachráněna Perseem. Z náměstí ale kámen není pro tmu vidět, přístav je kompletně temný a Liška není dostatečně statečná na to, aby chodila cizím městem po tmě sama.
Kousek vedle je ale park a kouzelný most.
Na mostě jsou vyřezána všechna znamení zvěrokruhu a stará legenda praví, že každý, kdo vkročí na most, podívá se na moře, bude držet své znamení a bude si něco přát, jeho přání se splní.
Město je po půlnoci už prázdné a Liška se postupně pomalu vrací do hotelu.
Na recepci se ptá: „Zítra potřebuji být v 10 hod tady, mělo by to být půl hodiny cesty, můžete mi na 9:30 objednat taxík?“
„Ale samozřejmě, zavolejte nám prosím ještě ráno 10 min předem, že vše platí.“
Liška ráno odchází na snídani, která má být famózní. A je. Velká místnost má po celém obvodu stoly s dobrotami. Liška kouká, má v plánu ochutnat co nejvíc maličkých kousíčků všeho. Přichází obsluha. „Vyberte si místo, přineseme Vám snídani.“ Jak přinesete? Si chci vybrat… „Nejdříve si dáte omeletu, pak můžete jít k pultu vybrat si jídlo navíc. Hmmm. Vybírá omeletu, je dobrá, ale je to omeleta. Jakmile ji sní, přejde ji zájem o všechny dobroty, zajde pro kávu a povídá si s kočkama na terase.
K vedlejšímu stolu přichází pár. Zkušeně objednají omeletu a jakmile ji dostanou, vyrazí k pultu, omelety se ani nedotknou. Aha. Tak příště.
Cestou do pokoje se ještě zeptá na recepci, jestli platí taxík. Ano, všechno platí, zavolejte ještě 10 min předem, že platí i za Vás. OK. Liška vyjede do pokoje, připravuje projev. 9:15 volá na recepci o taxík a dostává instrukci, že má krátce před půl vyjít před hotel, taxi tam bude. Supr.
V 9:40 už Liška čtvrt hodiny stojí před hotelem, projíždí desítky taxíků, žádný nejede k hotelu.
Liška se vrací na recepci, kde ji ujišťují, že taxík za chvíli přijede a ať ještě počká. V 9:45 se připomíná znovu a totožný chlapec, s kterým mluví od rána s úsměvem říká, že nikam nevolal a volat nebude a ať si taxík sežene sama. Číslo jí nedají, má si stáhnout aplikaci a tam zavolat taxi. Liška stahuje, zkouší, volá a nejraději by týpkovi rozbila jeho milý úsměv. Nakonec nasedá do taxíku, kam sama zadala adresu, takže nehrozí, že bych díky neporozumění nedorazila na správné místo. Taxikář nemluví anglicky, Lišce volají z budovy setkání jak je to s jejím zpožděním. Taxikář zastavuje ale zcela jistě ne v centrále firmy, spíš jako by byli v Moravském Berouně na kopci před náměstím. Vysvětluje, že jsou blbě, taxikář nerozumí nebo nechce, nakonec si ho k telefonu bere kolegyně a hebrejsky cosi říká, taxík startuje a jedou dále. Řidič se tváří podobně jako před chvílí Liška na recepčního. Aplikace konečně ukazuje, že se blíží k cíli cesty, Liška má jen 40 min zpoždění ale přenos začíná až ve 4 odpoledne, na nácvik je ještě dost času. Snad.
Zbytek dne se nese v nácviku chování před kamerou, seznamování s lidmi, s kterými se už nikdy neuvidíme, kamerovou zkouškou, příchodem na pódium. Liška zapomněla celý projev, paní, která se o ni stará, jmenuje se Kouba, je velmi milá až to přináší spoustu stresu. Když vidí nervozitu, ptá se: „Mám tě obejmout?“ „Uff, jestli ti to udělá radost.“ Američanka v rudém kostýmku se na Lišku vrhá, mačká ji a říká, že všechno bude dobré a když zapomene proslov nebo se něco stane, má se na ni dívat. Bude tam jenom ona a bude jí přát štěstí a všichni ostatní v sále v tu chvíli zmizí. Tohle ujištění stres zvětšuje. Je 15:30 je čas jít do sálu, přivítat se s vedením společnosti. Liška je všem jedno, nikdo si jí nevšímá, jde si vzít chlebíček, jakmile ho má v ruce, stihne ji škaredý pohled. „Co koukáš“ říká si. Aha, to je Kare. Kare nám tu všem šéfuje a teď se škaredě dívá, u stolečku jsou Liška, Kare a sekretářka, ostatní stolečky jsou obsypané lidmi. Tak jo, vychutnám si chlebíček a pak přijde výpověď. Liška s chlebíčkem v ruce mizí k jiným stolkům. Tady na ni kouká Karlo. Karlo je jen o kousek menší zvíře než Kare a s Liškou si začne povídat. Odkud je, jak se jí tu líbí, jaký je ten chlebíček? Liška přiznává, že se bojí proslovu. Ta metr velká časomíra odpočítávající 3 minuty je děsivá. Karlo se celý zatřese. „A víš jak se bojím já? Brrrrrrr. Dělám to teprve 40 let, strašně se bojím lidí,“ chechtá se a říká, že když udělám chybu, nikdo si nevšimne, tyhle proslovy nikoho nezajímají, nikdo je neposlouchá a každého zajímají jenom chlebíčky, které ještě zvládne sebrat ze stolečků. Karlo má pravdu, je dobrej.
Přenos začíná, proslovy jedou, najednou stojí Liška před asi 10 kamerami, v miniaturním sálku, kde se tísní asi 60 lidí a před ní je časomíra odpočítávající 3 minuty. Jsou to velmi dlouhé 3 minuty, Liška několikrát zapomene pointu ale bez koukání do papíru nějak pokračuje. Pak je tma, všechno vypadne, dramatická pauza na nádech (co mám proboha teď říct? A kde je Kouba? Říkala, že tady bude). Kouba sedí v první řadě, červený kostýmek září a opravdu, Liška se na ni dívá jako by byly v sále jen ony dvě, proslov naskakuje, časomíra jako by se zastavila taky.
„Thank you very much,“ říká Liška, když zbývá posledních 5 sekund. Všichni upřímně tleskají a určitě nemyslí na chlebíčky. Nebo na večeři. Výherci jdou totiž na večeři.
Restaurace vypadá obyčejně, stůl uprostřed ulice, otevřená kuchyň, o ledničku je opřené kolo, kočky nejsou vidět, ale kdyby chtěly, bezpochyby se dostanou až na pracovní desku. Je tady někde hygienička? Není. A kdyby náhodou byla, tak jízdní kolo v kuchyni by jí bylo úplně jedno, protože na stole se objevují samé neznámé věci a protože Liška je tvor zvědavý, ochutnává všechno. A všechno jí chutná a hostitel naštěstí sedí vedle ní a tak se jej může neustále vyptávat co to je a jak se to připravuje. Bohužel ji neinformovali, že má ochutnávat opatrně, protože chodů bude 10. Už u 4 Liška jen stěží sedí a tiše a tajně funí. Díky této malé předvídavosti neochutnala bagetu plněnou masem a zeleninou a ještě roky jí to bude líto. Největším zážitkem večeře tak zůstává osvětlení (na obyčejných drátech zavěšené stovky žárovek – v době návštěvy se tahle, dnes i u nás běžná výzdoba každé druhé zahrady, vůbec neobjevovala), květákový salát (jedli jste už úplně žlutý křupavý květák s rajčaty a listím? Mňam!) a malabi. Malabi je vlastně pudink. Je to nejoblíbenější jídlo všech lišek. Přecpaná Liška jich tehdy u stolu snědla několik misek, pravděpodobně 5 (svou, navíc jí svou porci darovali 3 Japonci a hostitel. Hostitel zřejmě z lítosti a Japonci proto, že na všechno přikyvovali a usmívali se a když se Liška zeptala, jestli to budou jíst, poprvé zavrtěli hlavou, protože mají přece i čokoládový dezert. Koho zajímá čokoláda ve chvíli, kdy má před sebou malabi!) Liška Japonce chvíli přemlouvala, aby to vyzkoušeli, ale nechtěli. Musela se tedy obětovat a sníst všechna opuštěná malabi na stole.
Po večeři se jde Liška převléknout do městského nenápadného oblečení. Je 21 hod a v 10 ráno už musí být odbavená na letišti, takže zbývá posledních pár hodin k průzkumu. Bloumá ulicemi až do 1 v noci, tentokrát směrem k přístavu, na druhou stranu než předchozí den. Na pláži dostane nabídku k sňatku a když odmítá, týpek to nenese dobře a křičí „Jůůů bííč!“ Znejistělá Liška odchází největším davem a otáčí se, jestli jde odmítnutý manžel za ní. Nejde, už asi zapomněl. V přístavu pro jachty není nikdo, ani osvětlení. Liška si sedá na kámen, pozoruje ze tmy lidi a poslouchá šumění moře. Zkouší najít na mapě ulici, o které říkal David, že se tam má podívat. Nakonec vyráží ale asi na špatnou ulici. Rozhodně tam není trh s drobnostmi ani stánky s orientálním kořením. Úlovky z tržnice tím pádem zůstanou jenom 2 – tepaná kamínky vykládaná kabelka a náhrdelník s ametystem. Cestou zpátky na hotel jde Liška ztichlými ulicemi úplně sama – je dost po půlnoci, všichni jsou doma, v podnicích a nebo na ulicích, kde není Liška.
Ráno se budí v 5 hodin, ještě za tmy, usedá na balkon a nasává atmosféru probouzejícího se města a šumění moře. Už ví, že k snídani bude omeleta a že taxík si zavolá sama. A taky, že necestuje sama. Má 3 děti a manžel na ni čeká zrovna tam, kam jede. Všichni se pak chovají líp a povídají si o dětech a o tom, jaká je země, odkud pochází. A nakonec to vede k tomu, že by se tam klidně zase zajela podívat a na déle, protože nestihla prozkoumat jeskyně na severu země ani Mrtvé moře a Andromedin kámen. Tak zase někdy ahoj, Tel Avive!
