Moc ráda cestuji a je docela jedno, jestli daleko a nebo cesta vede kousek za jedli na konci zahrady, podmínkou je že to musí být nové nebo oblíbené místo. Místo, kde třeba ani „nic není“, ale líbí se mi tam, to pak můžu na takové místo jezdit pořád. Dneska mám ale chuť napsat o tom, jak se cestuje a chodí ven samotné holce, když ještě navíc vypadá, že neumí do pěti napočítat a ještě nedávno vypadala velmi mladě. Všechny příhody jsou starší 5 let a odehrály se ještě v době, kdy Liška mladě opravdu vypadala. O šedinách a vráskách třeba příště.
Z Instagramu znám ženy, které cestují samy, všude se mají skvěle, všichni jsou k nim milí a ještě nikdy nepotkaly divného týpka. Ze svého okolí znám spíše ženy, které samy necestují. Já jo a ač to nakonec vždycky skončilo dobře, tak musím říct, že divní týpci se na mě lepí jak vosy na med a nejsou na mě vždycky všichni vřelí a hodní.
Na akci
Úplně první vzpomínku na divného týpka mám z Rezonů. Rezoni jsou světoznámá kapela, pravděpodobně z Klimkovic. Znuděnějšího zpěváka, než jakého měli před 20 lety, by snad nešlo najít. Není se mu ale co divit, protože tehdy hrávali na nejzapadlejších zábavách hlavně jako revival Kabátů, v repertoáru měli i pár heavy metalových kapel ale…. rozsah jako Eric Adams neměl a mě to vždycky trápilo poslouchat, jinak nic proti heavy metalu a Rezonům. Navíc lepší nějaká zábava než žádná. Do 16 let mi na takových akcích bylo fajn, byla jsem dost škaredá na to, aby si mě nikdo nevšiml a nechal mě být. Což mi bylo líto, ale to jsem netušila, že mám být ráda. Od 16 let se na mě vždycky lepili týpci, o které holka moc nestojí. Většinou byli na můj tehdejší vkus strašně staří (tak okolo 35) a chtěli si povídat o svojí ženě, se kterou to neklape, rozvádějí se a nebo už se rozvedli a ona jim chybí. To holku v 16 jednak fakt zajímá a druhak s tím i pomůže. Navíc fakt potěší, že se na jedné akci za měsíc baví s nějakým „dědou“, zatímco o rok starší Michal paří s kamarádkou. Ku cti všem rozvedeným mužům je třeba říci, že mě ani jeden nechtěl doprovodit domů, přespat ani ochmatat ale fakt by mě zajímalo, co je vždycky vedlo k tomu, jít si povídat zrovna za mnou.
Pak existovali týpci, asi o 10 let mladší než skupina rozvedených, ale pořád o 10 let starší než já, kteří mě chtěli doprovodit domů a když už mě doprovodí, tak by zůstali i přes noc, ne? Ne.
Tohle se dá na party vyřešit doprovodem kamarádů a od doby, co jsem se jednoho člověka neuměla zbavit jsem to důsledně dodržovala (tímto se omlouvám, že jsem popudila dívku svého souseda, když jsem na akci řekla, že já jdu domů jedině s Markem, on mávnul, že jasně a těsně poté jsme byli oba téměř zavražděni pohledem).
V lese
Lepší pro samotnou holku jsou cesty do lesa, tam není nikdo, kromě případných houbařů. No a když se i tak někdo objeví, co pak? Vždycky s sebou do lesa nosím nůž, vystřelovací, celkem velký, v případě sebeobrany bych ho nestihla ani vytáhnout a nebo by mi ho útočník sebral a bodnul za trest mě, ale pocit je s ním v kapse dobrý. Alternativa je šroubovák, ale ten je méně skladný, třeba ale kdyby ho útočník viděl, tak by se zasmál a zapomněl co měl původně v plánu.
Divného týpka v lese jsem potkala 2x. Vždycky se mnou byl Roník, který by ale nepomohl a útočníka by se ptal, kde jsou párky. Jednou jsem šla na houby, najednou se zjevil týpek okolo 50. „Slečno, co Vy tady, v lese, sama? Nebojíte se?“
Já s nožem a houbou v ruce a v záchvatu drzosti slyším jak říkám: „Hehe a koho? Jsme tu sami. To se mám jako bát Vás?“ Drze bez hnutí a s úsměvem hledím na něj.
„Víte, můžou se tady potloukat divní chlápci, odkud jste?“ ptá se divný chlápek.
„Jsem tady, ze včelína, měl ho tady děda a má ho tu teď otec, je to za rohem, otec už jde naproti, jsme domluvení tady u jeskyně, je tu v údolí všechno slyšet, dorozumíváme se hulákáním, protože tu není signál. Ooouuuooo, takhle, víte?“ hulákám. Týpek mi popřeje, ať to jde s houbama dobře a ať je hodně medu a mizí v křoví. Já se otáčím a ty 3 km ke včelínu uběhnu snad za 5 minut.
Po čase jsem zjistila, že pohodlnější než u včelína je parkovat u hájenky, aspoň pak nemusím mýt auto od bláta. Jednou jsem tak zastavila, vyložila psa a zjistila, že je ticho a hajný je asi v lese. Hmmm, aspoň neřvou psi, ale je to tu dneska nějaké divné, přemítám, už pár metrů od auta. Možná se sebereme a sjedeme dolů do vesnice. V tom zpoza stodoly vychází týpek a já vymýšlím co teď, neudělal ještě nic ale intuice říká, že nastal průser. Navazuje hovor, ptá se na hajného, přišel za ním. To určitě, myslím si. Tvrdím, že je vždycky v neděli doma, je to tátův kamarád, známe se a trochu lžu. Mě si hajný určitě nepamatuje, ač s tátou chodívají na kačeny, ale není tu, aby to řekl a je to úplně jedno, je určitě doma.
„Ale jak to, že neřvou psi?“ ptá se chlap.
„No, tak proč by řvali, nejste za plotem a oni pospávají.“
„Pospávají,“ říká týpek a jde ke mně. Já mám v ruce vodítko, možná, když ho stihnu odepnout z psa a hodit ho po něm, zamotá se a já stihnu skočit do auta. Při troše štěstí ho trefí karabina do ksichtu. Není kolem mě ani žádná větev, kterou bych po něm hodila, Ještě bych mohla použít vodítko jako bič, ale chytne ho, zatáhne a budu u něj už úplně. Hmmm.
„Co Vy tady vlastně děláte?“, ptám se couvám k autu a k hlavní cestě. Auta tu jezdí 90 a je tu zatáčka, těžko někdo zastaví.
„Co tady děláte Vy?“
„Já čekám na přítele, každou chvíli přijede, jdeme na procházku do lesa,“ říkám a stále couvám. V tom vidím zastavovat auto a v něm týpka kolem 30.
„No, to je on!“ říkám, mávám a utíkám k autu. Kluk vysedá, kouká.
„Konečně jsi tady, čekala jsem fakt dlouho!“
Utíkám k němu, chlap se otáčí, nasedá do auta a já jsem klukovi, který přijel dodneška vděčná, že to zahrál a nechal se i obejmout a ještě nabídl, jestli nechci doprovodit do vesnice, kdyby chtěl chlap obtěžovat později a zastavit auto někde v polích.
Dneska už do lesa moc sama nechodím ale přes tyhle 2 příhody mi přijde mnohem bezpečnější než město. Jaká je pravděpodobnost, že na mě někdo bude čekat někde za smrkem? A jaká, že bude někdo prudit ve městě, kde je plno lidí?
Ve městě
Ok, ve městě je hodně lidí, kteří případně zavolají pomoc. Zavolají? Ve dne snad. V noci je to jako v lese, s větší pravděpodobností potkat divňouse. To jsem šla jednou z Vánočního večírku, asi ve 2 v noci. Obvykle spím u kolegů a nebo pro mě přijede Milý, tehdy jsem ale řídila a zaparkovala schválně v centru města. Nebudu přece parkovat na kopci u policajtů, jako přes den, abych šla v noci přes park. Kluci ještě zůstávali na akci ale mě už to nebavilo, nabízeli, že půjdou se mnou až k autu a já je přesvědčila, ať se baví, sama ten kousek dojdu. Vždyť je to sotva kilometr, jsme v centru, všude lampy… v pohodě. Tak si jdu po městě a najednou za sebou slyším kroky. Ohlížím se a vidím týpka se psem, dobrý, říkám si, ale přidávám do kroku. Přidává i týpek. Zpomaluju. Zpomaluje i týpek. Zbytek cesty utíkám, cestou vytahuju klíče a jak zapadnu do auta a zamknu se, rozhlížím se. Nikde nikdo. Venčící týpek potkal hysterku.
Jenže ne vždycky je útěk neoprávněný. Pracovně jsem byla 2x sama v zahraničí a kdosi otravný se taky objevil, proto právě vím, že není bezpečnější město ani pohyb ve skupině.
V Holandsku jsem byla i s cestou 5 dní, většinově s programem do večera. Jeden večer jsem se toulala po Haarlemu a bylo to skvělé. Další večer jsem si zajela do Amsterdamu, projela lodí, chodila po obchodech. V 8 večer vlezu do sýrárny a vybírám dárky.
Sýrař kouká: „Vy jste tady sama?“
„No, proč Vás to zajímá?“
„Pro samotnou ženu po 9 hodině není ve městě opravdu bezpečno. Kde bydlíte? Doporučil bych Vám jet hned domů, do hotelu, kdyby nejel vlak, jeďte taxíkem ale nezůstávejte ve městě, vůbec tady nebuďte, vezměte sýry a jeďte prosím hned pryč.“
Popadám sýry a mizím, nádraží je hned vedle a vlak nějaký pojede. Určitě. Vyděšená dorazím do Haarlemu a opatrně se plížím ulicemi do hotelu. Nikoho divného jsem nepotkala, sýrař byl možná moc vystrašený. Další večer se domlouváme s kolegy, že zajdeme do města. Jde nás asi 10, skupina je roztahaná. Jdeme i do Red Light District, to přece nejde minout, když jsme tady. (Úplně upřímně by mě zajímalo, koho můžou ty holky v oknech nalákat, asi jsme na místě byli brzo, ale nebylo jich tolik jak se říká, ani jedna z nich nevypadala, že se těší na zákazníka a užije si to s ním a ani jedna nevypadala, že ví, čím se živí a že stojí/sedí v okně – na druhou stranu se nedivím, kdybych se měla vystavovat v okně, taky bych si něco dala, ať okno a zákazníka aspoň nevnímám). No a tak jsme s kolegy procházeli ulicemi, kecali (pokud se moje tehdejší angličtina dá tak označit) a v tom se kdesi ze tmy průchodu objevila ruka na mém rameně, která mě zastavila.
„Hey baby! You are so pretty, I would like to kiss you.“ Říká týpek pod mikinou, kde v tom stínu není vidět vůbec nic kromě svítících očí. Ruka mě táhne k sobě a já kompletně dřevěná vůbec nevím co se děje. V tom se objevuje druhá ruka, která mě táhne na opačnou stranu: „Get out…“ slyším a poznávám i nějaké nadávky. Mike kdesi z Manchesteru říká, že už půjdu jenom vedle něj a uvnitř skupiny a bude na mě dávat větší pozor a ptá se, jestli mi něco udělal. Neudělal ale kdyby chtěl, nestihnu ani vykřiknout a nikdo z těch asi 500 lidí co šli po stejné ulici by si taky nevšiml.
Podruhé jsem byla sama v zahraničí v Tel Avivu, kde byl taky celodenní program a volno jenom večer. Druhý den okolo půlnoci, po večeři, jsem se šla projít na pláž. O půlnoci na promenádě mezi hotelem Royal Beach a centrem starého města je asi 3x víc lidí než v celé Opavě přes den. Ač je 20 stupňů, mám dlouhou volnou sukni, svetr zakrývající lokty natažený až ke krku, tmavé barvy a stažené vlasy. Jsem daleko od domu a mám pocit, že nesmím vyčnívat. Jakmile vlezu na promenádu, vidím v dálce divného týpka, je snad nastřelený, něco huláká, máchá rukama, chvilkama běží. Sundávám boty a jdu s davem po písku, když se týpek blíží, uhýbám kus k vodě, aby měl volnou cestu. Týpek ale jde za mnou. Lidi jsou všude kolem, tak se nebojím.
Najednou stojí proti mně: „Hey baby! Will you marry me?“
„No, sorry, goodbye.“
„You bitch!“ Máchne rukou a bouchne mě lehce do břicha.
„Go away!“ křičím a chci utéct ale nechci se otočit zády. Týpek se sebere a jde pryč, tak ani dneska nenašel nevěstu. Ani jeden z těch lidí co chodí okolo se ani nepodíval ani nezastavil. A já přemýšlím, jestli kdyby měl v ruce nůž, jestli by si někdo všiml. Snad jo.
Ve veřejné dopravě
Ve veřejné dopravě jsou taky, ale tam to až na jednu výjimku, kdy jsem se schovala v davu bylo spíše vtipné. Jednou si ke mně sedl kluk, který zpočátku vypadal jako normální sympaťák, který chce zabít čas kecáním. Po dvou větách jsem zjistila, že jsem na technické přednášce o vlacích a že Opava je od Svinova ale fakt strašně daleko. Je strojvůdce nebo výpravčí nebo prostě něco dělá u dráhy. Jedeme zrovna s tímhle vlakem, touhle lokomotivou, na téhle trati je takováhle kapacita vlaků a takové napětí v drátech a rozpětí kolejí… zpočátku jsem se snažila tvářit, že mě to zajímá a na něco se zeptala, pak jsem ze slušnosti jednou za čas řekla: „hmmm“ a pak už ani to a jenom koukala z okna a týpek si stačil sám. Nakonec mi poděkoval za super pokec.
Když jsem studovala na Slovensku, jezdila jsem nedělním večerním rychlíkem do Žiliny. Jednou si do kupéčka přisedl přiožralý týpek a já vymýšlela co teď.
„Slečno, kam jedete?“ kouká a sedá si.
„Do školy, do Košic.“
„Aha, chrrrr, já jedu do Třince. Chrrr.“
Po pár minutách se budí. „Slečno, kam jedete?“
„Do školy, do Košic.“
„Aha, chrrrr, já jedu do Třince. Chrrr.“
Už vím, že to bude dobré. Celou cestu do Třince se jednou za čas můj nový kamarád probudí, zeptá se a usne a já vymýšlím nová města kam jedu. V Třinci říkám: „Vstávejte, Třinec!“ Týpek vybíhá a přeje šťastnou cestu.
No a co z toho vychází? Že je jedno, na jakém je žena místě, nejhorší je doprava, protože tam není kam utéct a město je horší než les, protože nabízí falešný pocit bezpečí kvůli lidem. Těm je ale cizí holka ukradená, jsou zabraní do svých problémů a ani neví, že se něco děje. Ve městě je větší šance potkat člověka. Jakou úspěšnost s nabídkou k sňatku bude mít úchyl v lese? Bude čekat za stromem, jestli náhodou nepůjde jedna holka? Jak dlouho tam bude stát? Když ve městě půjde holek po promenádě 30? Ta slabost a omezení žen mě fakt štve. Jenže, ukažte mi dobrou sebeobranu, která nespočívá v tom, zavřít se doma, nepřinese v případě zákroku problémy, že jsem někoho zapíchla a zvládnu se to naučit za pár měsíců a ubráním se pak každému? A proč se mám o tohle starat já, když chyba je v nich? Já chci mít klid a chodit si kam chci i třeba sama. Je totiž úplně skvělé někdy jet nebo jít někam sama. Úchylové, lepte se na někoho jiného! Dík!