Galerie

Pes, nejlepší přítel člověka. Jak který. Ten můj stoprocentně. Jmenuje se Roník a aspiruje na nejstaršího labradora v ČR. Nejstarší zapsaný labrador je jen o pár měsíců starší než Roník. Pokud ještě žije. Nezjišťovala jsem to. Roník žije určitě. 23. září měl narozeniny. Pamatuju si na to příliš velké štěňátko, které mi jacísi lidé možná ze Šternberka přivezli. Nezajímali se kdo štěně chce, jak se mu bude v novém domově dařit. Nestáli o kontakt. Chtěli se ho zbavit, mají prý ještě mnoho feneček, toto byl jediný pejsek. Tehdy mi připadali jako moc milí lidé, kteří mi přivezli štěně až kilometr od domu, což se mi hodilo. Dneska myslím, že valní chovatelé to nebyli a že Roník pochází z množírny, ani ten otec nejspíš nebyl belgický šampion… Nicméně Roníček se povedl.
Až do 14 let jsme chodili pravidelně plavat, na procházky do polí, kamarádil se s Kocourem. Když mu bylo 7, nalomil si obratel a kníkal nejsmutněji jak si jde představit. Vyrazili jsme k veterináři, kde Roník, předtím sedící a kňučící, začal poskakovat a dělat, že mu nic není. Zjistil se nalomený obratel (takže jsem nebyla za hysterku). U starších psů se to stává. Nezávisle na úrazu postupně ochrnou, protože páteřní kanál se zužuje. „Cože? Starších psů?“ Říkám si v duchu. Roníček není starý.
Uzdravil se.
Jednou za čas se objevilo kulhání. Postupem času se zhoršovalo, procházky musely být kratší a kratší. Dnes, po 16 letech života je Roník skoro ochrnutý. Zadní nožky se mu různě pletou, někdy se snaží našlapovat hřbetem tlapky. Nejvzdálenější tůra vede na konec zahrady. Cestou je většinou několik přestávek. Při chůzi ve vysoké trávě se mu občas podlomí přední tlapka, takže najednou leží a rozhlíží se co se to děje.
Většina lidí se mě ptá, jestli bych ho neměla utratit. Je přece starý, špatně chodí a trápí se. Ale opravdu se trápí? Jsou chvíle, kdy je vidět, že je zničený, starý a nic se mu už nechce a nemá zájem. A pak jsou častější chvíle, kdy je vidět, že je veselý, spokojený a rozvaluje se na pelíšku, sleduje ptáky na zahradě a olizuje se s kočkama.
Jak bych ho mohla nechat utratit? Jak bych mohla nejmilejší zvířátko opustit ve chvíli, kdy mě nejvíce potřebuje? V době, kdy už není plný síly, špatně vidí, slyší, chodí? Kdybych to udělala teď, kdy je na něm vidět po většinu času zájem o svět a má jiskry v očích, bylo by to ode mě hnusné. Odložila bych ho jako věc, která dosloužila a je čas ji hodit pod drn, protože s ní už není taková sranda jako kdysi. Využít a vyhodit.
Když byl Roník mladý a já měla zrovna líný den, byl schopný mě na vodítku vytáhnout na kopec. Takže mu to teď vracím a tahám ho já, aby zbytečně nespadl, aby se mu lépe vstalo. Ukládám ho do pelíšku, aby se mu dobře spalo. Někdy, když je unavený, ho krmím z ruky, aby se nemusel zvednout. Dělám s ním improvizovanou fyzioterapii a opravdu to pomáhá, takže pak nějakou dobu nechodí po horní straně tlapek.
A kdy přijde čas na utracení? Až přijde takový zdravotní problém, že na Roníkovi bude vidět, že se trápí a že nechce žít, až nebude mít zájem o svět a bude mít kalné oči. Až i já přijmu, že tady se mnou nebude navždycky a až mu vrátím všechno pěkné, co jsme spolu díky němu zažili. Až nebude žádná šance na další pěkný den.

V domě, kde bydlím máme dvoupodlažní kurník. V přízemí bydlí slepice, první patro je seník. K seníku vede žebřík a to přitahuje kočky. Jednou za pár let tam nebo v blízkém okolí nějaká porodí. Místo je příhodné i v tom, že hned vedle kurníku je naskládaná hromada věcí ze stavby, které by se mohly hodit. Ony se už moc hodit nebudou, že, ale jsou tam a kočky se aspoň mají kde schovat.
Před pár lety jsem tam našla 3 koťátka. Mourovaté, černé a černobílé. Mourovaté vypadalo na umření, černé bylo nádherné a černobílé se nedalo chytit. Mourovaté brzy odešlo s maminkou a v bytě pod hromadou zůstali kocourci – černý a černobílý. Asi po 2 dnech se černý nechal chytit. Černobílý unikal a trvalo tak týden, než se nechal chytit. Od té doby to byl největší mazel.
Kocourci si později našli skvělou zábavu – vylézt mi po noze až na rameno. Když má člověk kalhoty, není v tom problém. Horší je, když začne být teplo a kalhoty jsou vystřídány sukní. Ještě dneska si pamatuju drápky poprvé naplno zaťaté do kůže. Ááááááá, debile! Zařvala jsem tehdy na vyplašeného kocoura nechápajícího co jako dělám a proč uskakuju. Noha je přece na to, ať se po ní leze na rameno!
Černý kocour se později odstěhoval a černobílý dostal jméno Kocour a zkamarádil se s mým psem, Roníkem. Byli nerozlučná dvojka asi 4 roky, než kocour sežral otrávenou návnadu a umřel. Až do smrti mi lozil na rameno a spokojeně se odtama rozhlížel po okolí.
Čekala jsem, že s letošními kočkami to bude stejné. Objevily se na seníku, nečekané, nezvané, plaché. Zase byly 3, všechny mourovato-černo-bílé. Plaché, připravené na to, že je každou chvíli chce někdo zabít. Seník je asi 3 m nad zemí a žebřík není věc pro 3 týdenní koťata, chtěla jsem chytit, snést dolů a ochočit – když budou chtít.
Nejdřív jsem na seník nosila jídlo a vodu ale koťata vždycky počkaly až odejdu. Měly výdrž. Seděla jsem tam jednou i 3 hodiny a mluvila na ně a ony jenom pomalu a neviditelně vystrkovaly hlavičky. Máma kočka se neobjevovala a tak jsem měla za to, že už za mladými nechodí. Jednou odpoledne jedno z koťat spadlo ze seníku a já ho zkoušela chytit na zemi, ať se podívám, jestli mu něco není. Kočka kdovíodkud přiběhla a kotě si odvedla.
Za zbylými 2 jsem dál chodila. Začínaly být ochočenější, jedly už přede mnou, pohladit se nenechaly. Uplácela jsem je kočkodobrotami a Whiskas pro koťata (kočky by přece kupovaly whiskas!) A navíc, kočka, co se nenechá pohladit nemá nárok na nic lepšího. Nastala středa. Týden po objevení koček. Další kotě ze seníku spadlo (nebo skočilo?) a kníkalo schované na zemi. Nahoře bylo poslední nejplašejší koťátko a mňoukalo o 106 stejně jako brácha dole. Dneska to vyjde a neblahý průběh se otočí!
Nastražila jsem past z podběráku na ryby, doprostřed dala voňavou šunku, na youtube našla video kočky s koťaty a pustila ho na celý seník. Neuplynula ani hodina a neopatrné kotě bylo chycené v podběráku. Drbala jsem ho, nosila a mluvila na něj, ať je klidné. Po čase začalo usínat a věřila jsem, že budu mít nové domácí koťátko. Parťáka pro Roníka. Chtěla jsem chytit ještě druhé kotě, které bylo pořád schované na zemi, ale aktivní soused ho vyplašil tak, že se nedivím, že se zahrabalo kdesi ve starém lešení.
Kočka si pro druhé kotě nešla a protože byly obě smutné a kníkaly na sebe, pustila jsem poloochočené kotě za bráchou. Třeba zůstanou a ochočí se dobrovolně oba. Přece je nemůžu takhle oddělit. Další 3 dny jsem jim nosila jídlom byli blízko, ale k pohlazení obou byla ještě dlouhá cesta. Týden a půl od objevení koťat se vrátila kočka a koťátka si odvedla.Happyend se nekonal.
Já nemám koťátka, Roník nemá nového parťáka a kočky nemají domov u mě. Někde ho ale mají. Mějte se pěkně, kočičky!