Jistebník, oáza klidu?

Jistebník, původně Německá vesnice u rybníků. Prochází tudy hlavní železniční koridor, za humny je dálnice a chráněná krajinná oblast. Ideální místo, myslela jsem si celé mládí. Když chci, skočím na vlak a za 20 minut jsem v Ostravě. Autem za 20 minut i v centru. Za 20 minut dojdu pěšky k rybníkům a jen o kousek dál je česnekový les, kde to na jaře vždycky omamně vonělo a vypadalo jako v pohádce. Když se vyčíhne správný čas, narazí člověk na tisíce světlušek, poletujících všude okolo a připadá si jako ve snu.
Časy se ale mění. Po tom, co jsem 3 roky žila v jiné Německé vesnici jsem se dočasně vrátila do Jistebníku. Jdu na procházku a poznávám minimum lidí. Už jsem tady cizí, OK, přistěhovali se noví lidé, postavili nové domy. Jdu na procházku. Cesta akátovou alejí bývala romantická, nikde nikdo, akáty, pole. Dneska jsou na poli vpravo nové domy, pole vlevo je poseté bordelem ze staveb víc nez 500 m od domů. Začalo se vesele bydlet ale nikoho ani nenapadne si kusy sáčků, igelitů a polystyrenů posbírat. To asi musí udělat někdo jinej, že?
Když jde člověk večer, praští ho na konci aleje do očí světlo od toho, jak asi někdo neví kde má branku a musí neustále prudit všechny tím, že jeho zahradní lampy svítí přímo do očí a pokračují pomalu až na měsíc.
Ale jdeme dál, na louku. Na téhle louce jsme s bratránkem jako malí běhali v trávě vyšší než my a tajili před babičkou a dědou kde jsme byli. Nejsme žádní nevychovanci a víme, že když se běhá po trávě, blbě se pak kosí a soused je pak napaprčený, že? Na téhle louce je dnes několik nových domů. U každého je vysoký betonový plot, protože vesnice, to je o soukromí, že? A tak jdu po ulici a vybavuje se mi chodba ve vězení pro důstojníky v Dachau. Každé dveře byly napůl otevřené, dovnitř šlo nahlédnout, dostat se tam nešlo. Ani vidět všechno nešlo. Aby bylo jasno, netoužím lidem vidět až do obýváku ani sledovat, jestli se dneska koupou v bazénu nebo ne, ale nevím co lidi pudí k tomu, aby vytvářeli betonové ulice bez předzahrádek a bez čehokoliv pěkného. Jak to asi bude vypadat, až tohle udělá většina lidí? Budeme pak ještě chodit po vesnici rádi na procházky a nebo radši půjdeme na Dubinu, protože ve finále bude méně stísněná? A skončí stejně i stará německá škola?
Německá škola je budova uprostřed vesnice. Krásná stavba s vysokými stropy a věžními hodinami, usazená uprostřed zahrady. Když jsem sem chodila do školky, byl před brankou bludný balvan s vytesanými písmeny, okolo chodníku růže a na kraji tůjky, kam jsme se učitelkám schovávali. Na zadní zahradě bylo velké pískoviště s lípou uprostřed, torzo náklaďáku a průlezky. S kamarády jsme na píškovišti vždycky kopali co nejhlubší díry a tunely, protože pod kořeny stoleté lípy měl být poklad a my ho chtěli najít. Pak byla německá škola opuštěna a asi 20 let chátrala. Zmizely tůjky, růže, bludný balvan a nakonec i lípa. Nový majitel slibuje spoustu bytů, velkorysé parkování a klidné bydlení v novostavbě, kterou nazval Rezidence Gardenia. Jsem ráda, že se někdo školy ujal, ale nechápu jak mohli vytvořit tak slabý návrh. Název vycucaný z prstu, stejný jako tisíce jiných, zničení členité fasády a změna rozměrů oken. Přitom by rekonstrukci šlo udělat citlivěji a při troše snahy by se i dala zachovat lípa, na které tak rády sedávaly sovy. Vykotlaný kmen nemusí vždycky být znakem nemoci, pro lípy je do určité míry přirozený.
A jak je to v Jistebníku s tím klidem? Býval tady. Stává se z něj ale satelitní vesnice Ostravy, když je ticho, je slyšet dálnici a pohodu už tady moc nevidím. Snad se někdy vrátí, třeba až móda betonových plotů a zahrad vysypaných kamením ustoupí. Jestli ustoupí.

Napsat komentář