Před rokem se začal rodit plán, že půjdu s kamarádkou na karate. Jak probíhaly přípravy jsem psala zde. Dneska se podělím o své dojmy z toho, jak tréninky probíhají. Není to totiž „obyčejné“ karate, je to seitedo. Znáte seitedo? Ne, že?
ZAČÁTEČNICKÝ KURZ
Od září tradičně probíhá začátečnický kurz sebeobrany, trvá 3 měsíce. První hodina je ukázková a člověk by si myslel, že se opravdu ocitl na karate. Protože je potřeba v krátkém čase projít spoustu technik, aby nováček věděl, co všechno ho může potkat, může to působit docela nesystémově. A je to nesystémové. Ale pochopitelné, jinak to asi moc udělat nejde, kdo by docházel do 5 letého kurzu sebeobrany s tím, že až za několik let bude schopen někoho aspoň odstrčit? Všichni, že.
Na první hodině se „naučíte“ držet ruce v krytu, nahoře u hlavy, v bojovém postoji, který je trochu přikrčený, ať si schováte břicho, nohy na šířku ramen, pokrčené jako byste jeli na lyžích. (Kamarádka, která lyžuje, podotýká, že takhle ona teda nikdy nelyžuje. Liška možná jo. Liška je na lyže levá. I na karate je levá. Na všechny sporty je levá. Ale baví ji to.) Bojový postoj vypadá jednoduše, ale pravdou je, že ani po půl roce tréninků ho Liška nezvládá. Vždyť je proti přírodě, stát s pokrčenými koleny! V následujících měsících se „naučíte“ jak se správně otočit a zaúčtočit na někoho, kdo Vás šťouchl zezadu, jak se vysmeknout, když Vás chytí za ruku, jak podkopnout nohu a shodit na zem i velkého chlapa. Jak padat. Smějete se? Padání je důležité a není to jenom tak. Ani padání Liška po 6 měsících stále nezvládá, snad pád vzad by se dal nazvat jako aspoň trochu použitelný. Ale do boku nebo dopředu? O tom se nebudeme bavit. Takové pády nepotřebuju. A hlavně neumím. Jak ze stoje spadnout přes ruku, mimo rameno a hlavu a kompletně se nezlomit? Je třeba mít ruku ohnutou dopředu jako luk a svézt se po ní. Uff. Asi by to chtělo speciální měsíční výcvik o padání dopředu, aby to začalo aspoň trošku jít. A možná silový trénink na to, aby ruka vydržela v té poloze luku. Liščí ruka je totiž něco jako provázek, při padání se kroutí a rozhodně nemá tvar luku. Když pád vpřed provedete dobře, je to úplně neslyšné, jak do peřinky, je slyšet jenom šustění kimona a úplně na konci dopad nohy na podložku. Možná za 10 let se mi to povede.
No a pak je tady praktická aplikace, ne cvičení na sucho. Jak shodit na zem velkého chlapa? Cvičívá s námi muž, který má rameno asi 10 cm nad Liščí hlavou. Říká se o něm, že je hroch. Nejde ho přeprat, ani udusit, ani kopnout, nemá nervy a necítí nic. Po tom, co jsem si vyzkoušela shození kamarádky a ta ochotně padala, zajímá mě, jestli by to šlo i na něj. Ochotně se přitočí: „Ale jasně, zkus si to.“ Bouchám, podkopávám, stojí a ani se nehne.
„Hej, Hrochu, spadni!“
„No tak ale vždyť mě netlačíš, musíš se víc přimáčknout a přenést váhu na mě, dej si hlavu na moje rameno a zkus to znovu.“
„Ale dívej, kde máš rameno, vždyť na něj sotva dohlédnu a jen těžko dosáhnu, jak tam mám dát hlavu?“
„No normálně, musíš přenést váhu, opři se.“
„Ehhhhhhh, spadni!“
Nic.
„Hele ale já stojím na špičkách, nemám žádnou rovnováhu, takhle to přece nemůžu dělat.“
„No jo, ty jsi maličká, asi ta technika není pro tebe,“ přiznává po pár dalších zkouškách, kdy se ani nepohnul.
Zkouším tedy dalšího kluka. Je v kimonu s hnědým páskem ale jen lehce vyšší než já a je ochotný se nechat zbít. Chytám rameno, obracím mu hlavu do záklonu, podkopávám nohu, je na zemi. Šlo to nějak lehce.
„Hej, ty ses nechal.“
„Nenechal, děláš to dobře. Fakt“
„Zkus teď stát pevně a bránit se, jestli to půjde taky.“ Jakmile se chlapec brání, neumím se k němu dostat tak blízko, abych ho aspoň trochu chytila.
„Hej nebraň se a zkus jenom pevně stát.“
Nejde. Stojí, jako by zarostl do země. On se předtím nechal. Zkoušíme ještě 3x až padá a už je z toho asi otrávený a říká, že ho nemusím pořád shazovat, ale můžeme zkusit třeba údery. (Hej ale kde se to mám naučit, když ne tak, že budu někoho shazovat na zem? Ale chápu, taky bych nechtěla být fackovací panák.) Hmmm. Údery. Přímkové údery jsou nuda, mě zajímají nějaké chvaty nebo sofistikovanější techniky. Jemné pohyby, kterými útočníka pošlu odpočívat mezi tulipány do doby, než přijede policie. Co s přímkami? Mám krátké ruce a 50 kg, nejspíš nejsem ta, kdo dá kvalitní úder první a na diskotékách se taky moc nebiju. (Já vím, i 50 kg ženská může dát ránu, že se půjde borec vykašlat na chodbu…). Od úderů je navíc jen krůček k boxu a jestli by se něco mělo zrušit, je to box nebo spíše boxerský step. Tedy na hodinách sebeobrany nebo karate. Kdo chce chodit do boxu, prosím, dobře se bavte. S údery je navíc ještě další potíž a to, když má protivník kimono. Kimono je tvrdé a kimonová košile má tuhý lem. A snažíte-li se o údery na solár, místečko pod hrudní kostí nad žaludkem (které nemá zpevněné ani nejtrénovanější borec – prý), tak si obijete ruku o křížení těchhle lemů. A klouby pak bolí. A já jsem nepřišla proto, aby mě tu někdo bil ani aby mě něco bolelo. Eh. Proč jsem sem vlastně přišla?
Tří měsíční kurz uteče jako voda a je tady poslední den. K obědu jsem si tehdy dala špenát, protože budu večer potřebovat sílu, že. Poslední den je totiž zkušební – půl tréninku se opakují naučené techniky a v druhé půlce se jde do domečku. Domeček je zajištěný závěsem přes půl tělocvičny, jsou tam nachystané žíněnky a spousta útočníků. Hned po vstupu člověk dostane po hlavě žíněnkou a vrhne se na něj horda barbarů a brání se jak se naučil. Barbaři nejsou moc agresivní a jde je poměrně snadno přeprat. Jeden z nich padá na zem a chvíli vykuleně kouká:
„Co jste dneska obědvala? Špenát?“
„Jo!“
Druhé kolo v domečku je lehce drsnější, ale všichni útočníci jsou zase eliminováni, až na jednoho. Ten přichází, háže mě na svoje rameno a odnáší pryč. Mrskám se, bouchám jednou volnou pěstí do zad a kopu nohama a stejně mě nese dál.
„Braň se.“
„Jak? Vždyť tě bouchám.“
„Neboucháš, musíš na boky a nebo na krk.“
Jak? Jsem hlavou dolů a dosáhnu tak akorát doprostřed zad… nakonec mě pouští: „No a skutečný útok by vypadal spíš takhle. Vzal bych tě na záda a odnesl a nebo někde hodil, takže mě k sobě nesmíš pustit. Když tě hodím ze své výšky na zem, hlavou na kámen, tak je veškerý tvůj odpor vyřešený.“
Dostávám diplom a je mi smutno. Neubránila bych se nikomu.
POKRAČOVÁNÍ MEZI POKROČILÝMI
Po konci kurzu pokračují tréninky jako původně, akorát se učíme víc věcí, které s tradičním karate úplně nesouvisí. A jaké to je, to tradiční karate? Nevím, tyhle diskuze nechám jiným. Co vím je, že seitedo tradiční není. A nikdo ho nezná. Ale já tam nechodím proto, že bych to dělala pro ostatní, že. Cítím pokroky, přímkový úder už nedělám tak toporně jako předtím, i když toporný je. Toporné je slovíčko, které vystihuje celé Liščino karate. No a víc mě baví kopy, noha je delší a silnější a hypermobilní klouby jsou na kopy fajnové, i když nejsou zrovna v nejprotaženější formě, pořád jsou daleko za většinou. Je libo kopnout do krku? Do žeber? Jde to celkem snadno a techniku postupně získám. Jednou za dlouhý čas mě chválí trenér. Tedy sensei: „Liško? To bylo božské mae-geri! Ty děláš spoustu věcí na hovno, ale to mae-geri, to je bomba.“
„Jééé, fakt? Dííííík!“
REAKCE OKOLÍ
S čím je třeba se sžít jsou reakce okolí na to, že žena dělá takový neženský sport. Neměla by radši dělat jógu? Nebo nějaké tance? Tak upřímně… asi měla, ale podívám-li se po kolegyních v práci, moc ženských koníčků se nenajde. Jedna má zbroják a chodí lovit divoká zvířata a pak si k obědu nosí třeba kančí guláš. Další splňuje požadavky na správnou ženu a dělá tahitské a břišní tance. A ta poslední, nejmladší, nejjemnější dívenka, s nejdelšími a úplně dokonalými vlasy a jemným obličejem, ta dělá prosím pěkně box. Ad tahitské tance, víte jaký je jejich základní postoj? Úplně stejný jako bojový, jen ruce jsou trochu jinak a ne v krytu před tělem. Až budu umět seitedo, budu dělat tahitské tance, pokroky by mohly být o sekundu rychlejší než v karate. Reakce na tuhle zálibu jsou vždycky citově zabarvené, ještě jsem se nesetkala s neutrální reakcí.
Reakce odsuzující:
Libovolná modřina, která vznikla při skákání na houpačku nebo tím, že mi na nohu spadla doma krabice se setkává s pohoršujícím pohledem:
„Co to máš? No jo, to máš z toho karate.“
„Co je, jak to vstáváš? Bolí tě noha? No jo, to máš z toho karate.“
„A víš, že bys měla radši vozit kočárek než chodit do tělocvičny?“
„Proč tam chodíš? Vždyť tam musíš být nejmenší.“
„Jsi ospalá? No jo, to máš z toho karate.“
„Jsou ti v ramenou malé šaty? No jo, to máš z toho karate.“
S těmihle reakcemi mají zkušenosti i jiná děvčata v oddílu a je třeba se s nimi sžít. Nejspíše bychom rády vozily kočárky a pekly doma muži bábovku a měly uzoučká ramínka, ale jednak ještě uzoučká ramínka snad mám a druhak mám taky příliš dlouhý řetěz z kuchyně a vím, že život se odehrává i jinde než v kuchyni. A že není třeba pořád jenom nonstop pracovat a je fajn někdy dělat i něco jiného. Třeba boxerský step.
Reakce obdivné:
Reakce obdivné mají nevýhodu v tom, že nakonec jsou někdy stejně špatné jako ty negativní a to proto, že většina obdivujících očekává, že teď, po 6 měsících cvičení 1x týdně se už ubráním každému. Nebo aspoň většině útoků. Nebo aspoň někomu. A přesvědčují mě o tom, že se podceňuju. Já Vám nevím. Někomu hodně hodně hodně nešikovnému a malému bych se asi ubránila. Před většinou útoků je to ještě dlouhá cesta – nestačí něco 10x vidět a 3x to zacvičit uspokojivě. Je třeba to nacpat do svalové paměti a vytvořit automatiku a ta je daleko. A nenechat se překvapit tím, že se někdo odkudsi ze tmy najednou objeví, tak jako nám to nedávno provedl jeden opilý pán po tréninku. Znáte zanshin? Liška nemá zanshin.
Příběh první
To jsme si v hluboké noci povídali kousek od tělocvičny o tom, co jsme se dneska naučili. Byli jsme 3. Srnka, Liška a Hroch. V tom se kdoví odkud objevil pán evidentně na dlouhé cestě z hospody pár metrů od nás a přišel se seznamovat. Statečně jsme se schovaly za Hrocha v odhodlání mu případně volat záchranku, všechno ale dobře dopadlo bez náznaku konfliktu. Další den se kolegyně ptá:
„A když už tam chodíš tak dlouho, už se každému ubráníš, že?“
„No ne a nemám ani nacvičeno sledovat okolí a být ve střehu, zrovna včera po tréninku k nám kdosi přišel otravovat, ještě, že jsme tam nebyly samy.“
Hehe. „To měl kluk ale smůlu, jít otravovat partičku karatistů.“
Hehe, Liška by si ráda věřila, že je karatistka. Jenže není.
Příběh druhý
Jednoho čtvrtku ráno se mi podařilo vyžehlit si klouby na ruce. Došlo k tomu tak, že až po oblečení a zavázání složité, několikavrstvé košile s volánky jsem zjistila, že není úplně rovně vyžehlená a protože jsem přirozeně líná, rozhodla jsem se, že nebudu všechno sundávat a odvazovat a zvládnu to vyžehlit na sobě. Jediné na co si musím dát pozor je ať nespálím ruku – budu košili natahovat a budou tam čouhat klouby a hřbet ruky, mohla bych si pro jistotu vzít rukavice…. ale je to daleko, nejsem nemehlo, že. Chytám košili, přikládám nahřátou žehličku k břichu, áááááááááu, to už vydržím, dožehlím, jsem krásná, jdu chladit. Klouby jsou červené jako bych celé odpoledne mlátily do lapy. Hmmm, máme dnes audit, asi to schovám radši pod obvaz ať to nevypadá odporně a ať vydržím fungovat celý den až do večera bez krémování a bolesti. Ruku vážu do obvazu namočeného do popáleninového gelu, bude hezky celou dobu chladit a zvlhčovat chudinku kůži. Celé dopoledne trávíme s kolegou s auditorem. Auditor je milý a pozorně sleduje kromě výroby i auditované osoby.
„What happened to your hand, Liška?“
„Well, I was ironning…“
„Don’t believe her, man, she’s fighter,“ povídá zezadu kolega, „she had a karate training yesterday.“
„Och, opravdu? Já jsem dělal karate mnoho let, jaký styl děláš? Kde cvičíš? Kdo je tvůj sensei?“
„No, není to úplně známý styl, jmenuje se seitedo…“
„Seitedo? Býval jsem mistrem republiky, ale o seitedu jsem jakživ neslyšel. Já jsem dělal shotokan, rád bych cvičil dále, ale původní klub se nám rozpadl a teď neumím najít nikoho, kdo cvičí stejným stylem a tak si cvičím někdy sám a snažím se udržovat, ale není to ono.“
„Seitedo je mix karate s prvky brazilského jitsu a boxu…“
„Ahá, to je to karate, kde děláte strašně moc úderů, máváte rukama a nohama a pak přijde někdo, kdo ovládá můj styl a řekne si: Co to dělá? Proč tak máchá? Buch a člověk ze seiteda leží na zemi.“
„Jo, tak přesně tohle karate dělám,“ smějeme se.
„A máte tady ve městě i jiné oddíly?“
„Máme, ale nedělají nábor nebo dělají ale ne pro takové jako já. Cvičí tam kolega, který od nás nedávno odešel, ale má jenom druhý Dan.“
„Hohó, Liško, druhý Dan je hodně, to je fakt dobré, to je někdo, s kým se nechceš dostat do potyčky nebo ho rozčílit.“
„Jo? A ty jako mistr republiky nemáš víc Danů? Já bych chtěla všechny Dany!“
„Ne, mám první a když necvičím správně a neudržuji to, tak to nejde ani brát vážně, techniku si pamatuji, ale když jsem byl naposledy cvičit, byl jsem zděšený jak špatně mi to šlo.“
Příběh třetí
Cvičíme s klukem, který určitě zbije každého a je nejlepší na světě. Když chce, nepustí Lišku ani na délku nohy, Liška zkouší uskakovat ale dostává ránu za ránou. Naštěstí citlivé, vlastně to jsou jenom dotyky. Jednou dostane ránu a nepřítele má po boku tak, že pohodlně dosáhne loktem na hlavu a rukou na žebra.
„A teď, když jsem takhle, tak ti můžu dát loktem?“
„Jo, ale po té ráně už jsi teďka mrtvá.“
Ale ale, mrtvá… ne ne né!
Příště cvičíme s jiným klukem. Přicházím, varuji, že musí cvičit s citem, nic neumím.
„Jasně… nejlepší na překvapení v začátku boje máš, když s ním trhneš, takhle.“
Škub. Ty vole, mám ještě hlavu? Otřeseně sedím a rozhlížím se, kde to jsem. Bolí mě rameno a za krkem.
„Hej, to bylo husté, všechno mě bolí, říkala jsem s citem.“
„No zkus si to.“
Liščí škub. Klukovi se lehce zvednou ruce, tělo se nepohne nebo pokud ano, tak o centimetr. Bolí mě rameno z toho jak jsem se snažila.
„Ale prosím tě, musíš do toho dát sílu, takhle.“
Škub. Otřeseně sedím znovu, všechno mě bolí víc. Asi hystericky vyjíždím, že tohle fakt už nemusí opakovat, zvedá se a odchází. Od té doby jsme spolu už necvičili a vlastně ani nechci… copak jste už někdy viděli, aby 50 kg holka s někým v sebeobraně třásla? Ne, že?
Příběh čtvrtý
Trénujeme boj na zemi. Vybavená moudrem trenéra jiu-jitsu – v boji na zemi s holkou zůstává vždy poražen – si myslím, že bych se mohla umět bránit aspoň půl minuty. Hmmm. Ne. Za 5 sekund ležím znehybněná na zemi, mám volnou jednu ruku, kterou tak akorát můžu plácat do podložky, že už to stačí a bolí. Ruku mi páčí jakási holka.
„A teď, když mě takhle držíš, jak se můžu bránit a vymanit, co mám udělat?“
„Ty neuděláš nic.“
Hej dík za lekci!
Zkouším Hrocha. Asi 3 sekundy po tom, co jsem na něj zaútočila ležím, nad hlavou mám jeho nohu a mám volnou jen jednu nohu. Co teď?
„A když teď takhle ležím, co uděláš, když tě kopnu tou volnou nohou?“
„Tak zkus.“
Kopu. Trochu se pohnul, noha je volnější.
„Vidíš a teď jsem ti uvolnil ruku, můžeš se otočit a podseknout mi ruku a shodit mě, ale ať si mě neshodíš na sebe.“
Bouchám. Trochu se pohnul, ruka se mu podlomila. Tady se patří říct opravdové díky za lekci protože ač bych to už neuměla zopakovat, bylo to konstruktivní a ne zvyšování ega a vraždění neviňátek.
ZÁVĚR
Sumář dojmů je následující:
- Ne každá technika je pro každého, pokud by šlo o sebeobranu, přijde mi praktičtější naučit se několik technik pořádně a ty použít, raději než zkusit desítky technik po 8 pokusech ale pořádně nenatrénovat žádnou a tím pádem je mít do ostré akce k ničemu. Víte třeba, že Lukáš Krpálek si vystačí se 3 technikami, které ovládá k dokonalosti? A když olympijskému vítězi stačí 3, tak proč by nestačily mi?
- Rozcvička je od slova se rozcvičit, ne zničit. Kotouly a nošení někoho na zádech se na rozcvičku nehodí. To nás už před 20 lety učila paní učitelka na střední škole. Ale když jsem přišla, tak se snažím – rozcvičit, zapadnout, neprovokovat a přežít.
- Seitedo není čistokrevné karate, není v žádné velké mezinárodní organizaci a pásky by člověku jinde neuznali. Což nemusí být závada, pokud s tím člověk počítá, ale machrovat s páskem ze seiteda s tím, že teď jsem nejlepší na světě…? Machrovat páskem? Oranžovým…? Really? Věřím, že i kdybych někdy získala nějaký uznávaný pásek, tak s ním nebudu chodit a mávat. A jestli jo, tak mi ho prosím Vás vemte a přetáhněte mě s ním přes záda.
- Je lepší cvičit se zkušenýma klukama, jsou schopní poradit a najít správnou techniku, nejsou přemotivovaní a jen výjimečně bouchnou více než je vzhledem ke konstituci protivníka v rámci tréninku vhodné.
- Většina holek je přemotivovaných a bijí zbytečně moc až to někdy vypadá, že si léčí ego. Naštěstí takové ale nejsou všechny.
- Pokroky jsou lehce vidět i na nemotorné Lišce. Představovala bych si ale rychlejší schopnost osvojení si některých technik. Což ale není chyba trenérů ani klubu ale vlastní neschopnosti.
- Vidím pokroky na těle. Cestou do 5. patra se nezadýchám i když mluvím, což je dáno pravděpodobně rozcvičkou kritizovanou ve 2. bodě. Mám trochu hezčí břicho. Ale ne dost. Chtělo by to trochu cvičit i doma a nepojídat čokolády. Ale to bych pak možná šla koupit kimono a brala to příliš vážně a bylo by to pak na celý život. Ale copak chci, aby mi karate nebo seitedo prosáklo do celého života a myslela jsem na správné postavení pánve a držení břicha i během chůze? Jo, nebolela by mě pak záda. Chci tahat za dveře celým tělem a ne jen rukou, jako bych cvičila karate, i když jdu zrovna po chodbě? No, asi jo, je to lepší pro rameno a vypadá to dobře. Chci mít doma přehlídku nechutného vybavení jako boxerské rukavice, chrániče na zuby, na holeně, na hlavu? Ne, to radši změním klub. Zelené boxerské rukavice asi jde doma tolerovat ale chrániče na zuby? Víte jak to strašně odporné i jen vidět natož si to dávat do pusy? Chrániče na zuby jsou jen asi centimetr vzdálené od klapaček tedy nasazovacích zubů. A to teda fakt nikdy nebudu mít. Nebo alespoň dokud mi nebude 70. 80. 100.
Pozn. zdrojem obrázku je tentokrát iStock, vlastní archiv opět nenabídl nic k publikaci.